Jakub Peřina | Články / Recenze | 14.09.2017
V životě nevyhnutelně přijdou chvíle, kdy na nějakou blíže neurčenou dobu najednou nepotřebujete hledat nové podněty a zážitky. Aplikujte tenhle asketický přístup třeba právě na debutovou desku Rips a taky vám bude jedno, že nepřináší nic nového a jenom zdařile omílá, co už tu bylo (tentokrát art punk a new wave 70. a 80. let v NYC).
Možná je to tím, že jsem zjistil, jak málo toho vlastně potřebuju. Když jsem nedávno do kontejnerů vyhazoval přes čtvrt tuny nepotřebných věcí (moje první třískání nádobím mimo partnerské škádlení), které jsem za posledních deset let nahromadil, nebyla to lítost nad ztracenými roky nebo podobné sebemrskačské nesmysly, co mě na té skládce přepadly. Byla to úleva a zvláštní druh klidu. Čím míň věcí mám, tím větší z nich mám radost. Možná… je načase začít uplatňovat podobně neúprosný postoj taky k hudbě?
Ta je dostupnější než kdykoliv ve své historii. Během pár vteřin si můžeme poslechnout, co nás napadne. Všechno je při ruce, ale něco se ztratilo. Nutkavá potřeba cokoliv z toho slyšet. Co s tím? Dívám se, jak kapely vypadají, a když se mi nelíbí, jdu k další (i proto si zrovna nečtete o Sheer Mag). Přes povrchnost najít hloubku, to bylo vždycky moje potěšení. Rips vypadají ušmudlaně, mladicky znaveně. Stojí v oprýskaných bufáčích a tváří se na povel nezúčastněně. Nepřekvapí, že je nejvíce poslouchají v Brooklynu a na Manhattanu, jak to spočítalo snaživé Spotify.
„Hledám nějaký pocit, hledám nějaký důvod,“ řeší Rips na svém debutu. Dál se zatím nedostali. Je to málo? Není, je to v pořádku. Někteří z nás se nikdy dál nedostanou. Neustále hledají a jen co to mají na dosah ruky, polekaně ucuknou a začnou hledat jinde. Neptejte se mě proč, teprve se v tom snažím vyznat. Ale kdybych si měl tipnout, vsadil bych na strach z toho, co bude pak, až získáme všechno, co jsme kdy chtěli. Jo a zní to, jako kdyby desky Television přehráli Parquet Courts, a nejlepší je píseň číslo devět. Vidíte, na to bych málem zapomněl.
Rips - s/t (Faux Discx, 2017)
www.ripsnyc.bandcamp.com/releases
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.