Jak si nelhat do Kravína (Drug Me Fest)

Byl to dlouhej a podivnej den nejen kvůli tomu, že po dvanácti letech, kdy Praha byla moje, do ní jedu "jen na hudební vejlet". Asi kvůli té tíze začíná den zvracením, všude pučí život, kterej najednou není můj. V dejvické ohrádce, která připomíná dětský koutek pro dospělé, si připomenu, jak má chutnat kafe, a za dvacet minut už nás autobus vyplivne na únětické návsi. Pár kroků od kostela, v Kravíně, který ožil díky stejnojmennému občanskému sdružení, se koná již osmý ročník Drug Me Festivalu. Poučení nevynechají občerstvovací stanici U Lasíků, kam se na sladké a slané koláče sjíždí sportovci i hipsteři. Únětické pivo chutná a když se mi při pokuřování otírá o nohy zmatený jezevčík Hugo, pookřívám.

Strmě do kopce, podél kostela a už nás vítá dvoreček jako malovaný, akorát po něm jako v mých dětských vzpomínkách nepobíhá zootechnik a moje babička, ale Hank J. Manchini s foťákem, La Petite Sonja z Kill the Dandies a další členové spřátelených kapel, jejichž pojítkem jsou žánry psychedelický rock, garážový punk a alternativní country. Přátelské uvítání u papundeklového stolečku, který je zároveň avizovaným vinyl shopem, hehe. Vzápětí nás vtáhne magický Kravín, kde by se měly povinně točit klipy kapel temnějšího ražení. Syrový prostor, na jedné straně pódium, na druhé bar, kde točí Budvar, což vyhodnotíme (jsme v Úněticích) jako nepochopitelné zvěrstvo. Po obvodu vyvýšené sezení a na klenutém tmavém stropě pozůstatky kolejnic, po kterých jsem jako holčička posouvala vozejky s krmením pro krávy.

Venkovní produkci otevírá ostřílený folk-rockový písničkář Marcel Kříž, pokud jako začátek nepočítám nesouvislé výkřiky "obecního blázínka", jehož roli nepochopím. Když se ale začně svíjet do Křížových poetických textů s prvky surrealismu a jako pomůcku používá dřevěnou hůl, beru to už jako součást zdejšího koloritu. Okolí poseté všelijakými svařenými hejblaty a žárovičkami, v nádherném nízkém světle se do toho opře Jony Richter and the Hog Ranch se svou country/blues/garage/gospel one man show, divokej západ včetně kostýmu, jen se od koberečku pod nohama práší. No ale já jsem tu kvůli Dandies, kteří zaplnili díru v mé duši po smrti někdejších Moimir Papalescu & The Nihilists. Závěsy na tabulkových oknech jsou už zatažené, kovové svítilny s žárovkami se začínají houpat do zběsilého rytmu Trailer Crash. Taková srandagarážová kapela s klišovitějími texty typu „I wanna drive your cadillac“, i když odpich jim nechybí. Střídám Hanka na toi toice, Kravín se plní kouřem, my – slovy Filipa Topola - špatným pivem a špatnýma myšlenkama. Konečně kapela, které odpustím otravně dlouhé zvučení a vlastně všechno. Dávka Hankových hrdelních výkřiků z jiného světa a Sonjiných svůdných tanečků za klávesami jsou mi drogou od osudného setkání s Nihilists na Rock for People. Kapelu, co předělala Sand od Lee Hazlewooda, nelze nemilovat.

No a teď tenkej led. Můžu vám lhát jako Mirka Spáčilová v ranných reportech z MFF Karlovy Vary a popsat, jak úžasný byli garage rockeři řízlí psychedelií Pretty Old Sound s divočákem Mitkem (což jistě byli), letos vydali desku Only Later We Can Fall (poslechu hodnou) a jak sem si při Vellocet Roll přála být ta opojená bloncka v lese z klipu k One of Us (moc moc). Nebo vám můžu popsat, jaká zábava je v autobuse místo Tinderu používat oči, nebo jak malověrní jsou někteří muži, nebo jak mi ve Vagonu krásná lesbička nabízela cigarety a mačkala ruce k nevydržení. Kdo mi ale uvěří?