Jakub Hudák | Články / Recenze | 26.03.2013
Na Kill the Dandies! se stačí jen podívat a hned si uděláte představu o tom, co od nich uslyšíte. Zpěvačka, která vypadá nepatrně jako Kim Gordon za klávesami, několik chlapů s kovbojským smyslem pro módu, špičatými botami a třeba ještě s Fender Jaguarem u pasu – to dneska s velkou pravděpodobností znamená kombinovat lehce garážovou estetiku s bluesovými a bluegrassovými inspiracemi ukrytými pod samply a mírně shoegazovým přístupem ke kytaře.
Občas se najde někdo, kdo se Kill the Dandies! zeptá, proč se tak stylizují, ale při poslechu desky Those Who Hold the Flame je to celkem jasné: to, jak vypadají, to, jak znějí, a to, jak působí naživo, je součástí jediného varietního spektáklu, kde nemá smysl ptát se na upřímnost, protože tady jde o dojem. Zatím poslední album Kill the Dandies! nese několik výrazných znaků, například velmi pečlivě nahrané bicí, jejichž rytmus ve většině případů kopíruje brumlavě zkreslená basa anebo působivé instrumentální nástupy jako z In the Kingdom #19 od Sonic Youth.
Album začíná velmi mužským Into My Flames, s hlasem, který se neumí rozhodnout, jestli je spíš starší Steve Ignorant anebo Elvis Presley a pokračuje písní The King of Kalifornia s trochu rozmarným a trochu ironickým ženským vokálem, který malinko připomíná Lydii Lunch, a končí sborovým voláním do publika. Deska poté naneštěstí poněkud ztrácí na výrazných momentech a řekl bych, že funguje zejména díky dynamice udržované střídáním mužských a ženských složek – a to nemluvím jen o zpěvu. Například It’s So Sad začíná jako vyčítavé ženské tango, do kterého se po chvíli vlomí chlapské, agresivně disonantní kytary a v závěru se mění zpět na smutnou dívčí country píseň s recitací do prázdna. Oproti tomu Black River je vyloženě válečná pochodovka, a proto po ní musí přijít The Dog, vyprávěná jako uvěřitelná a atmosférická vzpomínka malé holčičky. Jednou z nejzajímavějších věcí je Saturn, punkovější duet, který se ale po falešném konci mění na něco, co by klidně mohlo být právě na albu EVOL od Sonic Youth.
Album uzavírá skladba And Through the Storm We Get Home, která zpočátku představuje určité zklidnění a zamyšlení, ale opakováním graduje až k ocelově zkresleným kytarám připomínajícím rané Slint a z melodického hlediska působí neuzavřeně, jako by Kill the Dandies! chtěli, aby deska končila otázkou.
Kill the Dandies! – Those Who Hold the Flame (Drug Me Records, 2011)
www.killthedandies.com
Jiří V. Matýsek 20.12.2024
Do světa písničkářů se noří nová publikace novináře, muzikanta a pečlivého lovce příběhů písní Michala Bystrova Hvězdy v polostínu. Nabízí stovku portrétů písničkářů ze šedesátých let.
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.