Joni Void je Selfless

Constellation Records pod svými křídly vítají stále více nových mladých jmen. Důkazem je i debut francouzského rodáka, který se před několika lety přestěhoval do Montrealu, kde měl příležitost poznat bohatou a pospolitou hudební scénu, jejíž část tvoří jádro vydavatelství, na kterém teď Jean Cousin alias Joni Void vydává po řadě digitálních alb první plnohodnotnou desku. Na té představuje plnou škálu svých výrazů v místy až protichůdných písních. Nebyl to John Cage, který říkal, že se bojí starých idejí, zatímco ostatní těch nových?

Údajně silně osobní album vzniklo bez použití hudebních nástrojů, dokonce i relativně komplexní melodie s klasickým nádechem jsou výhradně kombinací samplů a stop hostujících přátel. Na albu tak Joni Void provádí labyrintem žánrů, jejichž rozmanitost i lehká nesourodost vznikly převážně instinktivním tvůrčím procesem. Hned úvodní Song Siènne obklopuje pocitem nostalgie a lehké stísněnosti povědomým, ale křehce roztřeseným klavírem smíseným s ševelícími davy lidí. Downtempovou Observer nebo ruchovou kakofonii Aesthetics of Disappearance po druhé půlce střídají nečekané výhybky (hiphopová Yung Werther, Abjection v žánru EBM). Různé formy jsou sice zvládnuty dobře, když je producent svým postupem přetváří k obrazu svému – například poskládáním nahraných ruchů místo klasických beatů. Jakkoliv je ale pestrost působivá, stejně v některých momentech nezachrání překombinovanost nahrávky, která hlavně v poslední třetině vyvolává lehký zmatek nadbytkem nastolených směrů.

Prvotina spojující vlivy minimalistů s novějšími jmény klubové hudby (Burial nebo Boards of Canada) představuje komplexní vesmír neukotvené mysli ve světě složeném z fragmentů. Jedním z důsledků krize identity je v tomto případě nesourodost, kterou alespoň do jisté míry zachraňuje fakt, že tvůrčí kroky vedly místy do úplného neznáma, z něhož může vzejít cokoliv.