Kalamáry Vary: Jihoamerické bezčasí a pološťastný Lazzaro

Zatím bída. Odešla jsem z kina, což se mi stalo asi třikrát v životě. Nejhorší film vůbec. Takhle mě navnazovali kamarádi a známí svými dosavadními dojmy z letošní karlovarské nabídky. Už to vypadalo, že nejvýraznější doporučení dostanu na dokument o Orsonu Wellesovi, jehož tvůrce v duchu „kapitána očividného“ dochází k závěru, že tenhle velikán stříbrného plátna rád maloval obrazy, a proto ho to tolik táhlo k filmu. Ale nevzdal jsem se.

A dobře jsem udělal. Snímek Zama (uváděný v sekci Horizonty) argentinské režisérky Lucrecie Martel je zasazený do doby kolonizace Jižní Ameriky. Úředník Diego de Zama v něm prožívá krizi při odloučení od rodiny, potýká se s mírou odpovědnosti vůči španělské koruně a stejně jako většině kolonizátorů kolem něj mu vrtá hlavou dopadení zrádce Vicuñi Porta. Všichni by ho chtěli zabít, získat pochvalu na nejvyšších místech a opustit nehostinný kontinent, proto neuvážlivě roznášejí drby o tom, že se to někomu skutečně povedlo. Tajemná postava jim však stále uniká.

Civilně nasnímaný historický film nenechává tolik vyniknout třeba dobové kostýmy, soustředí se spíš na obličeje a výrazy herců, ze kterých pak umožňuje divákovi číst o povaze a vývoji postav. Režisérka pomalým tempem umně vykresluje podivné bezčasí kolonizátorské vesnice i jihoamerické džungle. A jak je její vyprávění zprvu provokativně humorné, postupně utahuje smyčku kolem krku protagonisty, kterého z vůdčího postu shodou nejrůznějších okolností sesazuje až na pozici psance bojujícího o holý život.

Když už jsem do sekce Horizonty jednou úspěšně zabrousil, rozhodl jsem se z ní nevybrušovat a pokračoval rovnou na scenáristickou cenou v Cannes ověnčený film Šťastný Lazzaro. Snímek režisérky Alice Rohrwacher je skvělý ve své první polovině, kdy sledujeme hlavního hrdinu zadarmo a tvrdě dřít v podvodníky vykořisťované a od civilizace izolované vesnici. Je i velmi dobrý ve druhé polovině, kdy se otroctvím navždy poznamenaní vesničané tragikomicky vyrovnávají s realitou 21. století. Jednotlivých témat a nejrůznějších symbolů je ale v celé konstrukci vyprávění až příliš. Nehledě na to, že samotný prvek z Bible notoricky známého zmrtvýchvstání působí v příběhu navíc a podle mě do něj vkládá zbytečný klín.

Věřím, že i tak bude tohle drama o lidské přirozenosti pro spoustu lidí originální, já jsem si ale při projekci mockrát vzpomněl na povídku Prase spisovatele Roalda Dahla. V ní se naivní vegetariánský kuchař vydá z hor a lesů poprvé do civilizace. Ve snaze přizpůsobit se a objevovat nové, masité chutě nakonec tvrdě narazí. Dobrosrdečný Lazzaro ho v mnohém připomíná.

Na večer jsem nezvolil žádný chutný japonský krvák, ale dokument režisérů Stéphana Manchematina a Serge Steyera Zvuk v tichu (soutěž dokumentárních filmů). Francouzští tvůrci v něm observační metodou zachycují portrét biologa a nadšeného sound recordisty, který obdivuhodným způsobem nahrává i uchu běžně neznámé zvuky přírody. Prostorový zvuk v sále mě skutečně mockrát přinutil zavřít oči a jenom se zaposlouchat, na druhou stranu přespříliš repetitivní pohled na monotónně mluvícího biologa vyvolával pocit, že z dokumentu o zvuku se dalo vytěžit trochu víc. Pravdou ale je, že uši mám teď našpicované jako netopýr, a to se vždycky hodí.