Korzo #2: Bratři, psi a jiná zvířata

Pokračujeme s thrillery na hudební pohon, jenom soulové a rockové fláky vystřídal Daniel Lopatin a jeho soundtrack k Dobrým časům. Drsná a groteskní kriminálka založená na bratrské lásce, píše festivalový průvodce, do kin lákal Oneohtrix Point Never i Robert Pattinson v roli Connieho, jednoho z bratrů Nikasů. Jeho schopnost improvizace je skutečně obdivuhodná, i když si odmyslíme to, že za většinu naléhavých situací, které je třeba řešit, si může sám. Chová se totiž jako, ehm, hovado a vymlouvat se na babičku? No prosím vás. Šťavnatá atmosféra ovšem snímku nechybí a hned na několik scén z divoké jízdy nočním Queensem se bude vzpomínat, minimálně na parodické hledání jistého matroše v zavřeném zábavním parku, respektive domu hrůzy. Dobrý časy režírovali bratři Ben a Josh Safdieové. Prvně jmenovaný si zahrál i roli zaostalého Nicka Nikase a téměř každé okno filmu provází výrazná hudba Oneohtrix Point Never, který si do šansonu k závěrečným titulkům pozval samotného Iggyho Popa. Celý soundtrack v srpnu, pochopitelně na Warp Records.

Bokovka se v neděli večer zahalila do rudých závěsů, letošní edice mírně legendární HBO party proběhla zcela pochopitelně v duchu Twin Peaks. Otec populárního seriálu představuje v Karlových Varech zevrubně sám sebe, dokument David Lynch: život v umění samotný protagonista popisuje jako intimní osobní vzpomínky určené pro jeho nejmladší dceru, která se ve snímku také objeví. V zevrubném a snad až „nelynchovsky“ civilním dokumentu představuje slavný režisér cestu, která začala dětskými kresbami a přes experimenty s různě shnilým ovocem pokračovala ke složitějším výtvarným dílům a jejich následné integraci do světa pohyblivých obrázků. Ve filmu účinkuje pouze režisér sám, žádné další mluvící hlavy se nekonají, zato se podíváme do Lynchovny pracovny, lépe řečeno dílny, na staré rodinné záběry a ukázky z jeho prvních, až řemeslných děl. Kdo by hledal odpovědi na otázky, které v něm vyvolaly Lynchovy slavné snímky, má smůlu. Režisérovo vyprávění v podstatě končí první klapkou Mazací hlavy. Někdo si prostě věci dělá po svém, vzpomínky sem, požadavky tam.

Latinskoamerickou kinematografii na korzu nepotkáváme náhodou, naopak ji pilně vyhledáváme. Velkému politickému tématu jistá míra zlehčování sluší, snímek Psi chilské režisérky Marcely Said potěšil i zaškodil zároveň. Trochu romance, hodně politiky, gender otázka, zřejmá zhýralost a nuda na bázi vysoké společenské třídy – jednoduše typický jihoamerický mix, chyběla snad jen návštěva kostela a prababičky. Čisté a poutavé. Po shlédnutí navíc zůstávají otázky zdaleka nejen na snímek samotný, ale také na to, jak je možné, že někde se vyrovnání s nechutnými duchy minulosti stále řeší trochu jiným způsobem, respektive vůbec řeší. V titulu snímku jsou explicitně zmíněni psi, ale minimálně srovnatelnou úlohu zde hrají koně a vůbec letos jsou živočichové v kurzu. O mluvící kočce ze švýcarského snímku Zvířata si ale povíme až zítra, zatím snad jen upozornění, že hrát Země Město za volantem není ten nejlepší nápad.