Lukáš Masner | Články / Reporty | 04.07.2022
Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem. Avšak nutno říci, že některým snímkům podchlazená atmosféra kinosálu přinejmenším svědčí. Jedním z nich je drama Kapitán Volkonogov uprchl, jehož téma, navíc v kontextu s aktuální situací na Ukrajině, je přinejmenším stejně mrazivé. Kvůli nasazení ruského filmu do letošního programu se důrazně ohradili ukrajinští filmaři, a to i navzdory tomu, že drama ze stalinistického Ruska roku 1938 kritizuje zrůdnost sytému. Jeho obzvláště vypracovaná metodika lži či praktiky „zvláštních metod” se v podstatě vztahují i k současnému Putinovu režimu a jeho argumentaci toho, co se v přímém přenosu odehrává na Ukrajině.
Drama s magicko-realistickými prvky vypráví příběh respektovaného kapitána Volkonogova, sluhy stalinistického režimu, který ve velkém popravuje domnělé nepřítele státu. Morální zodpovědnost a náhlé uvědomění si zrůdnosti celého režimu v něm cosi zlomí a kapitán uteče ze služby, vydá se hledat pozůstalé obětí, aby se jim omluvil a dosáhl tak odpuštění. Režiséři Alexej Čupov a Nataša Merkulovová nevyprávějí jen strohé dobové drama. Jejich film je mixem thrilleru i hororu, využívá stejně tak magické prvky jako poetiku orwellovské dystopie, kterou charakterizuje zlo v podobě uniformního kolektivu a naprosté neprůhlednosti diktátorské hierarchie. Ani zde nefungují spravedlivé zákony, není kam utéct, neexistuje nikdo, komu lze věřit, a všechny zmařené lidské životy jsou jen čísla ve statistikách. Tento ikonický koncept je však i největší slabinou jinak celkem suverénně plynoucího filmu. Krom důsledného naplnění všeho výše uvedeného nenabízí nic opravdu niterného a ozvláštňujícího. Na vině je i fakt, že hlavní hrdina nenese velké sympatie ani emoce. Ty má evidentně generovat jeho konfrontace s pozůstalými, jejichž osudy jsou v mnoha ohledech jemnější a kresebnější než postava sošného a poněkud robotického Volkonogova. Neznamená to, že se nedočkáme několika emotivních okamžiků či scén, které velmi přesně popisují neúprosný kontext doby a velmi prapodivné fungování člověka ve světě s naprosto rozloženou morálkou. Přesto by si film zasloužil v mnoha ohledech silnější postavu, jejíž motivací je víc než jen zasloužené „místo v nebi”. Mohl to být skutečně výtečný film, ale i jistá prvoplánovost a předvídatelnost z něj činí jen velmi dobrou podívanou, což je velká škoda.
Silný, byť pohříchu ne tolik intenzivní zážitek, střídá studená sprcha v podobě rakouského filmu Slunce debutující režisérky Kurdwin Ayub. Částečně autobiografické drama vypráví o složitém dospívání Yesmin v muslimské rodině. Jako příslušnice druhé generace imigrantů bojuje s nejasnou identitou, kulturními i náboženskými rozdíly. Pokouší se pochopit a ctít své kořeny, ale zároveň zapadnout do prostředí nábožensky i kulturně odlišné Evropy, která je jejím rodištěm i domovem. Snímek Slunce potenciálně nabízí řadu podnětných témat a dramatických konfliktů, ale místo toho jen míchá páté přes deváté, nedovede diváka k jakékoli katarzi, jen sérii prázdných a nepochopitelných gest, která o situaci etnické menšiny v Evropě neřeknou vůbec nic. Slunce je rezignací na standardy filmového řemesla, elementární logiky, ale i práce s filmovým prostorem a dramatickou strukturou. Výsledkem je tak drama, ze kterého z čista jasna mizí nejen postavy, ale i rozehrané motivy. Film, jenž má být vypovědí o konkrétní generaci, jen v důsledku zoufale opakuje všemožná klišé a banality a sám o sobě je pouhou přehlídkou inscenační a herecké topornosti.
O lehké rozpaky se postaral i nejnovější film režiséra Davida Cronenberga Zločiny budoucnosti, který je sice návratem k režisérovým hororovým kořenům, ale stejně tak i poněkud generickým inventářem jinak výsostného stylu. Devětasedmdesátiletý Kanadaň se opět vyjadřuje k tématu moderních technologií a s nimi spjatými metamorfózami lidského těla, kdy původní subjekt postupně mizí a objevuje se nový, zcela syntetický. Ve Zločinech budoucnosti je navíc tato proměna součástí uměleckého happeningu jakožto oblíbené společenské zábavy. Z filmu je cítit, že Cronenberg pracuje najisto, recykluje prověřené vzorce, opájí se netradičním designem. Netouží vysvětlovat fungování světa, nabízí méně či více provokativní obrazy a specifickou atmosféru, včetně existenciální tísně ze ztráty kontroly nad svým tělem. Svým způsobem ideální půlnoční film, který při správné náladě a konstelaci dokáže zprostředkovat i celkem hypnotický zážitek - nic víc, nic míň.
56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost
vizuál © se souhlasem KVIFF
Jiří Přivřel 18.09.2024
Vodu ohřeju na plynu a na nádvoří hučí agregát. Vašek Adam z Jednoty je zcela nad věcí a ujišťuje mě, že dnešní program to utáhne...
Marek Hadrbolec 16.09.2024
Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.
Mimi Filova 12.09.2024
Samotná cesta na miesto činu, iba na skok z autobusovej stanice, ktorá je súčasťou skanzenu rozpadávajúcich sa slovenských staníc, predpovedá festival...
Jiří Přivřel 12.09.2024
Vodomil, GbClifford, ježunka, Gnäw, kuňka, Šimanský & Niesner... sobota u vody.
Václav Valtr 10.09.2024
Očekávání bylo poněkud zkaleno, když přišlo oznámení, že vokalista Rully Shabara nedostal vízum a Senyawa bude vystupovat jen v poloviční sestavě. Ta měla eso v rukávu.
Václav Valtr 09.09.2024
Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…
Dantez 08.09.2024
Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.
Akana 08.09.2024
V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.
Filip Peloušek 04.09.2024
Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.
Michal Berec 25.08.2024
Vystupujúc na zastávke Zitadelle berlínskeho U-Bahnu si všímam chlapíka, ktorý otvára fľašu piva o automat na lístky.