Andrea Morávková | Články / Reporty | 11.11.2012
Pražská MeetFactory poprvé přivítala newyorskou indiepopovou čtyřku The Pains of Being Pure at Heart. Po slabém předskokanovi dné alias Onřej Holý (původně to měli být londýnští noise/popoví Dead Wolf Club, kteří na poslední chvíli odřekli), který se snažil pěti skladbami přiblížit něco jako intergalactic trip a pomalu uspával už tak poloprázdný sál, přišli konečně na řadu ve 22 hodin samotní Pains.
Kapela v čele s hlavním vokalistou a kytaristou Kipem Bermanem sice nepropadla, ale taky neohromila. Jejich druhé studiové album Belong (2011) bylo kritiky často označováno za průměrné a to, co Pains v MeetFactory předvedli, průměr tedy zcela určitě byl. Možná za to mohlo chabé, odporně narůžovělé osvětlení, možná prořídlé, slabé publikum.
Zaznělo čtrnáct písní a z toho dva přídavky. The Pains sice po mdlém výkonu předskokana atmosféru pozvedli hned úvodní skladbou Heavens Gonna Happen Now, po níž následovala kultovní Belong, ve finále ovšem nesourodý mix obou studiovek The Pains of Being Pure at Heart (2009) a Belong (2011) nebyl tou správnou vzpruhou a kapela nedokázala vytvořit tolik očekávaný drive.
Líbivé tóny skladeb Until the Sun Explodes nebo Young Adult Friction držely rytmus a dominantním prvkem celého vystoupení byl zpěvák Kip Berman s nápisem Fear na tričku (nebál se, spíš byl otrávenej). Právě on koncert občas vyvedl ze spacího režimu, za občasné pomoci klávesistky Peggy Wang, s níž ke konci se slovy díků promluvil k publiku.
Celé vystoupení bylo umocněné silným dojmem nezájmu. Našlo se pár skalních fanoušků (svíjejících se v první řadě), kteří si vynutili přídavek A Teenager in Love a This Love Is Fucking Right a snažili se v závěru navodit dojem dobrého večera, užívajíce si poslední skladby daleko víc než těch dvanáct předchozích. Ale resumé bylo jasné: naprostá demotivace kapely, která by mohla předvést daleko lepší výkon, malým nevýrazným publikem.
Pokud se tedy The Pains of Being Pure at Heart ještě někdy do Prahy vrátí, chce to lepší nástup a výběr předkapely nebo možná zaplnit prázdnou MeetFactory alespoň z poloviny. Je to záhada. Ve skladbě Even in Dreams se zpívá o zachování věrnosti a neschopnosti zradit. Doufejme tedy, že těch pár fanoušků, co přišlo, po tomhle výkonu kapelu nezradí.
The Pains of Being Pure at Heart (usa)
4. 11. 2012, MeetFactory, Praha
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.