Tereza Tůmová | Články / Sloupky/Blogy | 23.03.2015
Tohle únorový počasí mi zvesela připomíná loňský vycházky, takový dvě hodiny odpoledne, kdy se může jít ven, chodit po cestičkách mezi barákama a čumět, a protože se nikdo nedívá, tak zdrhnout i za plot, mám nostalgickou náladu. Zároveň uvažuju nad tím, hloupej moment, že jsem s někým tak blízkym jednala správně arogantně jako se všema kolem, se všema, který nejsou důležitý, vyjma sebevědomí zakomplexovanýho asociála. Nakonec ale není tak těžký opustit myšlenky na to, že mohl existovat někdo první. Důležitý, že vážně existuje, a to, jestli bude plus já, není tak podstatný, to je zbytková otázka mý sobeckosti a touze někoho vlastnit. Happy as I can be, že si můžu nadosmrti říkat, že jsem číslo jedna našla, a bejt průměrně spokojená s průměrnym jinym. Bylo to tak doteď, ve všech vztazích byl první na mysli dřív než ten aktuální. Jak říká Dave na jedný desce mý milovaný kapely: february stars, temporary scars. Nechodit s těma správnejma lidma je silnější přirovnání než ekvivalent chození s těma nesprávnejma. Střih. Sedíme s bratrem v kfc na pavláku, kde jsem nebyla už roky. Pijeme kolu z jukeboxu na pití. Smějeme se Brianu Carrollovi a mýmu bejvalýmu, tomu, se kterym jsem tady trávila každý druhý rande, jedinejm lidem, o kterejch víme, že nosej kfc kyblík na hlavě. Vedle nás zvrací do umyvadla na mastnotu feťačka nebo prostitutka, možná obojí. Naproti má kolegyni, co si vestoje okázale krémuje ruce, na můj dlouhej nepřítomnej pohled oznamuje, že nesnáší lidi, co čuměj. Nemůžu si pomoct, čumim pořád a všude. Předkládám bratrovi svoji tezi o nenaplněné lásce. „Takže ty si myslíš, že je lepší si celej život o někom myslet, jak by to s nim bylo super, než s nim chodit a zjistit, že je stejnej blbec jako všichni ostatní?“ Jasně, iluze o tom nenaplněnym štěstí je silnější majetek mýho myšlení než skutková podstata toho, že až se zase potkáme, první krok už nenastane. Jukebox omrzí, tak se vydáváme do Souterrainu. Zvoníme a nic, pak prej, ze dneska už zavíraj, je děsná zima a volíme směr národka. Než tam dojdem, zaseknem se v debatě a v příčný na pivko. Já dávám high society, protože to líp ladí k aroganci, ale dneska nemaj.
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.