Me, the third one #29

Nepoučitelná sedim v parnu minulýho tejdne s benjamínkem na lavičce a dělíme se o kyblík zmrzliny, do krve pohádaný o to, jestli si dáme jahodovou nebo karamelovou polevu, každopádně dlabeme spolu, jednou lžičkou, za což mě do dvou dnů stihne trest v podobě mandlí velikosti býčích varlat, pokrytejch streptokoky nebo stafylokoky, co já vim, tvořících odporný bílý krátery.

Původně měl bejt sloupek takovym hejt pláckem, kde si vyřídim účty s každym, kdo mě štve, třeba s tim chlapem, co slíbil, že se ozve, a pak se neozval, ale když já sama o měsíc pozdějc srabácky a pokrytecky udělám to samý, radši zmlknu, protože tohle je mi vlastní, rozchody po fejsbuku a výpovědi mailem. Deset let jsem dělala chemii, protože jsem si říkala, že jedině s doktorátem budu pro ostatní dost dobrá, jenže pak mi došlo, že dobrá budu, až si to budu sama myslet, a ňákej doktorát je vedlejší, takže do chemie házim vidle a mám novej job. I kdybych šla dělat skladníka do Amazonu nebo pokladní do Lidlu, oproti vědátorování dostanu královskej plat a první ranní cigaretu si budu připalovat od vejplaty, takže jednak kvůli angíně, druhak kvůli srabáctví posílám výpověď mailem a vůbec to nesklidí úspěch.

Každej mě varoval, že s doktorátem budu překvalifikovaná a vůbec, to se bude práce těžko hledat, ještě ke všemu chodim na pohovory jen do národních podniků, státnímu podniku platim daně a to stačí, ale pro národ a společnost pracovat budu, tohle řikám na těch pohovorech a sklízí to děsný ovace a dávaj mi podepsat smlouvu na místě, protože s těma mejma zkušenostma, žejo, mám nafouknutý ego, že skoro praskne, jak ty malý smradlavý svině v mym krku, ale smlouvu já nepodepíšu hned. Stejně jako se teď učim fígle na chlapy, tak to umim i s těmahle, takže řeknu, že se ozvu a pak se ozvu ještě o den pozdějc, oni mezitim přitlačej na prachách a všichni jsme spokojený, až na ty lidi, kde jsem dala výpověď.

Sedíme na lavičce a nemůžeme se dobrat konce kýble mcflurryho, když se mě bráška smířlivě ptá, co teda jako v tom muzeu budu dělat, a na to mu pyšně odpovim, že budu restaurovat mamuty za padesát klacků měsíčně, a jemu nezbejvá, než přikejvnout, že to by jako šlo, že tohle je teda total dream job.