Na co asi tančí Greta Thunberg? (The Weather Station)

Cesta k prosazení se v uměleckých kruzích nebyla u Tamary Lindeman přímočará. Už jako teenagerka se pokoušela o hereckou kariéru. Během střídání nevýrazných a spíše epizodních rolí v televizních filmech založila v roce 2006 folkový projekt The Weather Station, s nímž do roku 2017 vydala čtyři alba. A právě až čtvrtá, eponymně nazvaná deska byla přelomová. Do té doby spíše komorněji zaměřená songwriterka, zpěvačka a kytaristka se obklopila plnokrevnou kapelou, folkový zvuk získal rockovější hutnost a ta jí přinesla větší míru pozornosti. Z kanadského Toronta bylo potřeba ozvat se hlasitěji.

Na novince nazvané Ignorance, která vyšla na začátku února u labelu Fat Possum, sešla Tamara Lindeman z naznačeného směru. Již při samotném skládání nových písní vyměnila dosud dominantní šestistrunný nástroj za piano, které na nahrávce nahradila syntezátory. Soustředila okolo sebe početnější množství hudebníků na dechové, smyčcové a perkusivní nástroje. Zásadní pak bylo přizvání producenta Marcuse Paquina, který má za sebou úspěšnou spolupráci s kapelami Arcade Fire a The National. Jeho přítomnost je na výsledku znát – osmdesátkový synthpop s jazzovým akcentem a se smyčcovými aranžemi, na kterých se podílel Owen Pallett, může překvapit. Zároveň to, co by mohlo formálně působit jako do sebe zahleděné retro, zní svěže a nadčasově. Nad tím vším se sametovou lehkostí kraluje Lindemanin hlas, který z klidných poloh místy přechází do falzetu, aniž by působil afektovaně.

Proměnou prošla nejen hudba The Weather Station, ale i texty. Více než dříve se do nich promítá téma ekologické krize, o niž se Lindeman začala pod vlivem Grety Thunberg hlouběji zajímat. Zúčastnila se nejen demonstrací Fridays for Future, ale sama pořádala sérii živých akcí Elephant in the Room, během kterých vedla rozhovory s umělci a aktivisty ohledně klimatických změn. V písních však nemá tendence k burcování za pět minut dvanáct, ani nepodléhá vlastnímu naříkání pod tíhou environmentálního žalu. Umně propojuje privátní záležitosti s univerzálními, osobní pocity krize s krizí globální a i přes závažnost sdělení dokáže vykreslit poetické představy, které se dokonale snoubí s povznášející hudbou. Dotaženost celku do nejmenšího detailu pak podtrhuje vizuální stránkou, když se ve videoklipech k albu Ignorance oblékla do kostýmu ze zrcadlových střepů. Ne snad aby oslňovala vrhanými odlesky, za módou blyštivých flitrů je mnohem víc. Zrcadlí v sobě zbývající krásu rozbitého světa, který vzala na vědomí, cítí se být jeho součástí a přijímá za něj svůj podíl odpovědnosti. Protože nevědomost neomlouvá.

Lupič v úvodní písni Robber je metaforou kapitalismu, jehož věčné chamtivosti svým přihlížením a mlčením přitakáváme. Sama Lindeman se přiznává, že v lupiče nikdy nevěřila, protože ho prostě neviděla. A cítí za to spoluvinu. Hudebně Robber začíná plíživě, skrývá se ve stínech, nenápadně šátrá prsty v černé rukavici a zkouší, kam až smí zajít. Robber se do posluchačovy pozornosti vkrade, zmocní se jí a už se jí nehodlá vzdát. Občasná nervní jazzová disonance se v následující skladbě Atlantic napřímí ve funky groove. Parking Lot si pak vyloženě říká o taneční parket a o protančenou sobotní noc, zatímco Lindeman před klubem fascinuje ladný let ptáka a přes hlukový smog naslouchá jeho trylkování. Je v pořádku, když dnes večer nechci zpívat? ptá se. U zpěvu během dalších písní naštěstí zůstane a neztrácí dech. I přes to si v druhé polovině desky najdou místo klidnější skladby. Vypnout stroboskopy, zastavit disko kouli a zapálit svíčku. V baladě Trust se vokál mazlí s klavírem, intimčo jim dělá smyčcový paraván. Závěrečná rozchodová píseň Subdivisions může být také o pohledu na své mladší já ve zpětném zrcátku automobilu. Z rádia hrají neznámé písně o lásce, jazzová kytara teskní, ale bicí pod kapotou uhánějí vpřed. Jeden už je příliš daleko na to, aby otočil volantem a vracel se zpátky. Tato cesta Tamaru Lindeman zavedla správným směrem.

Po desítce skladeb máte chuť vypnout motor, vytáhnout klíč ze zapalování a vystoupit. Protáhnout si záda, nadechnout se chladného vzduchu, sednout si do trávy a pozorovat západ slunce. Druhý večer si to chcete zopakovat. Některé věci neomrzí.