Ne-obyčejná indiepopová kytarovka Veronica Falls

Když byla Roxanne Clifford, zpěvačka Veronica Falls, malá, určitě patřila mezi ty dítka, co prosí svého strýce o další strašidelný příběh, zatímco se ostatní děti pokouší co nejrychleji usnout, celé vyklepané a s baterkou pod polštářem. Na střední pak nejspíš chodila celá v černém s mírně skličujícím a k světu nepřátelským výrazem, podpořeným výrazným make-upem. Nebo alespoň do doby, než objevila kouzlo sekce „60’s vintage“ na internetových bazarech. Tedy, nic z toho samozřejmě nemusí být pravda, ale texty, které píše pro svou kapelu Veronica Falls, mi k téhle představě docela sedí.

I když zrovna neopěvuje hřbitovní romanci s duchem či legendární britský sebevražedný útes, nejsou její texty přehlídkou optimismu a slunečné nálady. Ostatně už jen ty názvy písní: Bad Feeling, Misery, Buried Alive. Roxanne a spol. sice nejsou básníci a kouzlo téhle kapely nespočívá v hluboké lyrice, ale právě textová stránka je to, co je odlišuje od dalších na první pohled i poslech podobných indie uskupení. Tedy kapel, které spojuje nostalgie po skupinách z období slavné kompilace C86, obdiv k Belle and Sebastian, důraz na jednoduché líbivé melodie a délka písní, jež se snaží se hranici tří minut překročit co nejtěsněji (Dum Dum Girls, Pains of Being Pure at Heart, Crystal Stilts apod.). Skotské čtveřici se daří kombinovat twee-pop s lehce depresivními a lehce nadpřirozenými texty s atmosférou horror-rockových a psychobilly kapel se silnou zálibou v padesátkových béčkách. Tu sice Veronica Falls nesdílejí, ale něco málo z atmosféry The Cramps a dalších tam je.

Předchozí odstavec se váže hlavně k jejich eponymnímu debutu z roku 2011. Veronica Falls na něj letos navázali deskou Waiting for Something to Happen. Zmínka o ošidnosti druhých desek je možná hudebně-novinářské klišé, ale potvrdit svou pozici po raketovém startu je ošemetná věc a rozhodně ne každá kapela to zvládne. Z tohoto hlediska však měla skotská čtveřice relativně výhodné postavení. Jejich první deska se sice dočkala vřelého přijetí, ale žádné hvězdy, na jejichž každý singl se netrpělivě čeká, rozhodně nejsou. Vlastně bych se nedivil, kdyby na ně část z těch, co jejich první desku po různých blozích adorovali, dávno zapomněla. Veronica Falls se tak, nesvázaní velkým očekáváním, rozhodli nikam nevyvíjet a neexperimentovat a prostě dělat to, co jim jde nejlépe, tedy skládat krátké chytlavé popové písničky. Jen oné záhrobní tématiky a pochmurné atmosféry ubylo, což z nich dělá tu na první poslech obyčejnou indiepopovou kytarovku. Vynahrazují to ale skladatelským uměním a množstvím hitů, jež se jim na jedno album vešlo. Od první do deváté stopy sází jeden hit za druhým a při náhodném výběru prakticky nemůžete sáhnout vedle. Ke konci jim sice trochu dochází dech, ale vynahrazuje to závěrečná melancholická Last Conversation. Ta ostatně ukazuje to, co jde téhle kapele nejlépe. Podávat neveselé až depresivní životní momenty v kombinaci s melodiemi, které vám umožní na ně aspoň chvíli zapomenout.