Nedošlo na blowjob, ať už můj Benovi nebo mně od kohokoliv

Druhý díl miniseriálu Jak nedělat koncert je jiná liga. Zatímco koncert Buildings si může zorganizovat kdejakej jouda, co umí používat internet, má peníze a alespoň jednoho známého, Ben Frost je záležitost, která potřebuje zkušenosti (= kontakty) a moře času. Mohl bych o tom napsat strašně moc, ale nenapíšu, páč mě to skoro žádný čas nestálo, páč workoholik Apačka odedřela všechnu práci.

Neříkám, že bych si nechtěl ve svým volným čase mailovat s lidma, na druhou stranu se nezlobím, že mi to vyfoukla, protože zařizování takového koncertu neprobíhá takhle:

Promotér: Ahoj, může zahrát Ben v Praze?
Agent: Bene, zahraješ v Praze?
Frost: Napiš jim, že jo.
Agent: Tak říká, že teda jo.
Promotér: Dík. Tak já ho pak vyzvednu v hotelu.

Probíhá spíš tak, že procházíte 118tý přeposlaný mail, jestli jste v něm vyřešili všechno, co je v 245tém. Pro představu, je to zábavné asi jako strouhání brambor na bramborák. Jestli dumáte nad tím, proč to stojí tolik mailů: je to proto, že každá kapela má specifické požadavky a ty prostě nejde odfláknout tím, že napíšete "jo vole, seženem to, hlavně přijeď". V případě Frosta byla největší mrdka Shahzadův minimoog. Poznatek: časová úměra mezi prací a požitkem je v extrémní neúměře.

Probíhá to plus minus takto: agent napíše, že chce minimoog = kontaktujete člověka, který má minimoogy, a ten vám dá soupis dostupných minimoogů = pošlete to agentovi, ten to pošle Shahzadovi = Shahzad si vybere, co potřebuje, a pošle to agentovi a on vám = vy to pošlete chlapovi, co má minimoogy, protože nejste technický typ a ty maily vám připadají, jako kdyby je psali v latině nebo hebrejštině = chlap, co má minimoogy, to schválí = Shahzad si vybírá další vybavení* na základě dotazů člověka, který má minimoog (tato fáze probíhá asi desetkrát) = pak se na všem domluvíte = chlap, co má minimoogy, vám pošle vyúčtování = vám se protočí děloha, protože by vás v životě nenapadlo, že ty malý zkurvený klávesy z dob Ježíše jsou drahý jak peklo = pošlete to agentovi = ten řekne, že “si Shahzad moc vymýšlí a že takový backline není možný, ať se kurva uskrovní" = načež to pošlete Shahzadovi = Shahzad se uskrovňuje v požadavcích = posílá to vám = vy chlapovi, co má minimoogy, a celý proces dokola a pak je to hotovo. Gratulujte si. Po 2 000 hodinách práce jste dokázali pronajmout malé klávesy, které uslyší publikum přesně jednu setinu sekundy.

• Příklad jednoho z dotazů na Shahzada: "Keytar has 5 realtime controllers: Data Entry knob, Touch Controller, Expression Bar, Hold button and light-sensing D Beam - should any or all of them be mapped to specific features of the Taurus 3?"

V zásadě má sheresky pravdu, ale zapomněl na počáteční fázi, bez které dva tisíce hodin posléze nepromejlujete, a sice: sehnat minimoog. V republice má ten, který byl uvedený v technickém rideru, asi pět lidí, dva jsou mrtví, jeden ztracený, Mirek Papež alias Moimir Palalescu ho používá výhradně ve studiu a nepůjčí ho ani za tzv. zlaté prase. Ale dal mi tip na jazzového hudebníka, který nakonec nejenže minimoog a vybavení zapůjčil, ale byl i ochotný nekonečně mejlovat ohledně detailů. V mezičase jsem to zkoušela u všech známých (hudebníků), přes NYX i promotéry Unsoundu, polského festivalu, kde Frost hrál před Prahou. Nakonec jsme sehnali toto:

Minimoog Model D
Taurus bass pedals + external keyboard, Roland AX7 (Keytar)
Moogerfooger pedals: phase, ring modulater, murf, freq box

Ostatní specifikace se už nějak zvládla nebo nestála za řeč, kompletní backline zapůjčili - po několika obměnách z důvodu kombinací s erárním backlinem MeetFactory, který týden před koncertem bohužel nevyšel - Nomads of Prague a žádný oříšek už nenastal. Pokud tedy pominete větu, že PA must be analog. "Jak je to domluvený s mixážním pultem FOH? Oni tam píšou, že nechtěj žádný 'mizerný' digitální pulty a my máme jen digitál." Ne, analogový mixák shánět nebudem. Vděčná byla i první reakce na technický rider: "Člověk, co vymejšlel ten rider, je podle mě psychicky nemocný. Čtyři největší basový bedny na podiu velikosti 5 x 6m?"

Náklady na backline: moc.

Když se tedy úspěšně vyřeší všechny věci, o kterých jste si mysleli, že se nemusí řešit, pak Ben Frost přijede do Prahy. A Ben Frost přijel do Prahy, o den dřív. Po šesti hodinách v dodávce a úmorné cestě z Polska žádná kapela nevypadá svěže. Já si třeba taky nepamatuju, že bych někdy po šesti hodinách v autě vyskočil ze sedačky a řekl třeba: Bože, já mám tolik energie, pojďme si zahrát volejbal! Jako správná kapela si i oni (Shahzad, nechci bonzovat) řekli o drogy a zmizeli v hotelu. Poznatek číslo dvě: pokud děláte koncerty, měli byste mít doma pro jistotu trochu trávy, hub, hašiše, LSD, pervitinu, kokainu a heroinu.

Malá oprava: Shahzad si o drogy neřekl. Ne každá kapela se neostýchá si o ně napsat v předstihu, takže je lepší, když je člověk připravený. Po příjezdu se chtěli jít co nejdřív najíst, vyřešili jsme některé logistické záležitosti ohledně druhého a třetího dne a když byla vhodná příležitost, zeptala jsem se, jestli nechtějí nějaké hulení. Ze zkušenosti vím, že i ta nejvíc straight edge kapela má minimálně jednoho člena, kterému se u takové nabídky rozšíří zorničky. Vyzkoušeno mnohokrát. Druhý den mi Shahzad psal, že jsem úžasná a jestli bych nesehnala i nějaké houby.

V den koncertu jsem z práce vyrazil ve tři a do klubu dorazil po čtvrté. Bloudil jsem po Smíchově jako kokot, protože jsem si říkal, že "MeetFactory je přece hned u smíchovskýho vlakáče". Můžu najisto říct, že tam není. V kavárně klubu jsem se usadil ke stolku a čekal, až uvidím někoho potetovaného. Mezitím dorazil David Černý. Tím "dorazil" myslím, že se dopotácel dovnitř s outfitem “bezďák a la Anděl” a s pětikilovým kýblem bílého jogurtu, přičemž žral bagetu z benzínky a nechtěl uvěřit tomu, že "ty vole snědli všechnu polívku a už žádná není, tyvole". Najednou jsem byl velmi zmatený pochopit, proč je rozdíl mezi mnou a jím asi tak padesát milionů korun na účtě.

Po chvilce se objevila i Apačka (začíná vypadat jako žena!), která akorát vyrážela pro kapelu, a já jsem zmizel do backstage. Tam seděl Kuba, který hlídal minimoog. Kuba vypadal jako šestnáctiletý kluk, který už šestnáct let kouří marihuanu, a podle prvotních signálů byste neřekli, že ví, jaký je rozdíl mezi Slovenskem a artyčokama. Pak se samozřejmě ukázalo, že mu je 29, vyučuje hudbu a ví o půltónech asi tak všechno plus ještě něco.

Ben Frost a celá jeho grupa dorazila za chvíli a vypadala, jako by zrovna dvanáct hodin kácela stromy. Únava je hnus. Jedinej čipernej byl Shahzad, který okamžitě sežral všechny banány a začal žonglovat s mandarinkama. Frost pokračoval v mírné odměřenosti, když se kouknul na line-up a zastavil se u řádku show time (60 - 75 min.) se slovy: "Well yeah, about that, I don’t think we have material for 75 minutes yeaah..." Pamatujete si, co jsem psal o jídle? Tak podle všeho si kluci skočili někde na Andělu na oběd a co říkal Ben, stálo to dost za píču. Když pak chtěl o chvíli později menší stůl na stage, než který tam byl (měl rozměr asi Titanic krát mrakodrap) a my jsme nebyli schopní jej sehnat, říkal jsem si, že nás asi pošle do prdele.

Po několika změnách na stagi přišla zkouška a všechny vtípky, nedomrlost a únava šly stranou. Bylo fascinující vidět, jak k tomu Ben přistupoval. Najednou kamenná tvář, všechno muselo fungovat, všechno muselo být tip ťop. Když si tam začal Shahzad bubnovat ze srandy nějaký vojenský pochod, následoval pohled "haha, to bylo vtipný a teď zabiju celou tvoji rodinu". Že zvuk je to, na čem záleží úplně nejvíc, dokumentuje třeba tento úryvek z technického rideru. Zkouška dopadla dobře, MeetFactory se trochu zatřáslo v základech a kluci zmizeli na večeři.

Vypadá to, jako že byl Frost nepříjemný, ale není to tak. Jen moc nemluví. Když pořádáte koncert a má přijet vaše hvězda, jsou dvě věci, který čekáte: 1. bude takový, jaká ho provází pověst – perfekcionalista, zvukový pedant, egomaniak, profesionál; 2. doufáte, že to není čůrák. Ben Frost splnil obě očekávání. Byl doopravdy soustředěný při zkoušce a následně při koncertě, a hlavně byl naprosto normální, vřelý a vtipný chlápek v pasážích během a potom.

O Frostově backstagi i o akreditacích (viz níže) a promotion obecně si asi střihnu bloček. Taková příležitost!

Koncert samotný byl vynikající. Nemůžu napsat, že byl extrémně vynikající, protože extrémně vynikající byl třeba v Berghainu nebo Kremži. Osobně to přičítám tomu, že se hrály převážně nový věci, a když je člověk nemá naposlouchaný, tak plave a tolik si je neužije. Za druhé se mi hlavou točilo dost myšlenek, ve kterých figurovala čísla a peníze, takže moje soustředěnost nebyla stoprocentní. Co se týče zvuku, ten byl v MeetFactory skvělý (však se v tom Benův zvukař Daniel hrabal snad hodinu), ale rozhodně nedosahoval úrovně bolesti a hluku, kterou jsem zažil v Berghainu. Neříkám, že mi nelétaly kalhoty zleva doprava, ale když si vzpomenu na Berlín, tak tam jsem si musel jednou rukou držet hrudní koš, aby mi nevypadly vnitřnosti. Nové věci zní dobře a asi to bude znít jako rouhání, ale v únoru v Berlíně mi to znělo o chlup lépe a myslím, že je to tím, že tam to hrnul Ben všechno přes laptop a měl nad tím naprostou kontrolu. Složení, které bylo v Praze (Greg a Shahzad naráz) spolu hrálo teprve podruhé, přičemž první koncert v této sestavě byl jen dva dny předtím na Unsoundu. Sám Frost říkal, že ví, že to nebude stoprocentní, protože se teprve sehrávají a hledají. Polyrytmické bubenické manévry ale nebyly nesouhra, to rozhodně ne. Naštěstí pro mnohé, pořád máme Killshot a Ó God Protect Me (buďme rádi, ještě odpoledne říkal, že starší věci už hrát nebudou).

Jestli čekáte, že jsme po koncertě udělali nějaký rozhovor nebo tak něco, zklamu vás. Frost během šňůry nedává rozhovory, ani kdybyste byli Vladimír Moravec a pracovali pro CNN. Každopádně, při kouření cigaret a pojídání apple pie z něj vypadlo plus mínus toto:

• teprve nedávno mu přišel master Sad Children (= vydání na vinylu brzy);
• brzy příští rok bude i re-print School of Emotional Engineering;
• loňský koncert v Bratislavě byl jeden z nejlepších;
• má dvě děti (nevím teda, jestli je to důležitý);
• miluje Goonies, Jamesona, apple pie;
• moc rád by spolupracoval s Markem Hollisem z Talk Talk, protože má rád Laughint Stock;
• pojede turné se Swans (pouze v Austrálii), což zařídila Apačka (vtip? ne!);
• asi nejvtipnější informace: Killshot, Hibákjusa a trilogie Through na albu By the Throat jsou komplet, všechny tóny, od začátku do konce, pouze piano. Nic víc, jen Ben u piána. Nevěřil jsem mu to, ale dvakrát to odpřísáhnul. Přičemž trilogie Through je rozebraný Killshot, jehož fragmenty jsou trochu pozměněny a natáhnuty. Pokud se pozorně zaposloucháte, tak to uslyšíte.

Ve finále to dopadlo všechno moc hezky. Nedošlo tedy na žádný blowjob (ať už můj Benovi nebo mně od kohokoliv), ale i tak to byl úspěch. Co se týče koncertu, lidského pozadí (wtf?) a organizace... Co se nepovedlo, byly peníze. Řekněme to tak, že na Vánoce budu muset rodičům koupit tak maximálně dva banány a ještě zrušit plánovanou dovolenou v únoru. Na pozadí tohoto faktu vyznívá doopravdy ironicky hláška dvou kamarádů, kteří mi uvnitř řekli: “Ty vole ty se máš, ty nemusíš platit žádný vstupný.” Jo kluci, to se mám. Ale co, hudba za to stojí, ne. Ben za to stojí.

PS. Máte rádi server Protišedi? Já ne. Na tom serveru je prakticky všechno špatně. Jedna velká reklama na píčovinu vedle druhé, superinvestigativní reportáže Lukáše Bendy o tom "že chemicky upravovaná ovocná piva jsou CHEMICKY upravovaná" (ŠOK!), pseudoreklamní žvásty typu tyto BOTY jsou in, sem tam nějaká hudba a nad tím vším uměle vytvořená aura nějakého super trendy webu, který pokrývá alternativní kulturu v Česku. To ale není důvod, proč je nemám rád. Důvod je ten, že jejich reportéři si chodí na akce zadarmo, aniž by měli vyřízenou akreditaci. A to nemluvím o tom, že by dovnitř proklouzl jeden kluk, ale rovnou ve třech. Tlustá píča vedoucí Kománková dělá, že o ničem neví, ale všichni víme, jak to chodí. Pokud napíšete o akreditaci měsíc dopředu, pak si řeknu, že jste asi fanoušek a nechcete to minout. Když si napíšete o akreditaci ve stejný den – budiž, zapomněli jste. Ale když si napíšete o akreditaci pár desítek minut před začátkem, prakticky tím říkáte "píčo, nemám večer co dělat, kam se můžu urvat zadarmo". A fakt, že stejně jdete dovnitř, i když nemáte akreditaci, bych nazval normální, zkurvenou krádeží. Ano, kdyby se ten koncert zaplatil nebo byl aspoň šul nul, tak to prcám. Ale ve chvíli, kdy mám pár měsíců po zábavě a dlužím, pak mi tento akt přijde, jako by mi kluci přímo z kapsy ukradli 1 800 Kč. Nakonec s tím nic nenaděláte. Můžete doufat, že ti zoufalci budou mít aspoň tolik cti, že aspoň napíšou nějaký report nebo nafotí fotky (což je smysl akreditací)... Jenže je pátek a stále nic. Takže díky, Protišedi.

UPDATE. V sobotu se na Protišedi objevil report a dvě fotky. Report, který bych, a to jsem skromný, uplácal asi tak za tři minuty (a to bych tam ani nemusel jít). Vtipná je věta: "Zdálo se vám někdy pětikilo za noise hodně? Blbost ..."

Díky Protišedi, perfektní hudební žurnalistika!