Nejlepší texty Full Moonu 2024

Všechny tyto texty spojuje skutečnost, že vyšly v tištěné podobě Full Moonu a redakční rada je vyhodnotila coby nejlepší v loňském roce. Nyní je zveřejňujeme na webu a necháváme volně plout. Stručná historie českého R&B, ponor do rapové scény v Atlantě nebo latinskoamerické v Buenos Aires, rozhovory s dvojicemi Erika Rein & Jonatan Pastirčák nebo Irena a Vojtěch Havlovi a opravdu mnoho dalšího...

Chcete, aby vám Full Moon chodil do schránky každý měsíc? Předplatné je ten nejpohodlnější způsob. Všechna čísla najdete na e-shopu nebo digitálně.

Děti, které nesměly dospět (Disneyho dětské hvězdy)

Je úterý večer, 19. března 2013. Během pravidelného televizního vysílání americké stanice NBC mladá zpěvačka, kdysi miláček Ameriky, nyní její postrach, vychází ze zákulisí kultovního satirického pořadu Saturday Night Live. Oznamuje konec jedné přelomové éry v dějinách západní popkultury. „Dnes nebudu dělat několik věcí: Například nebudu předvádět Hannah Montanu, ale můžu vám říct, jak se ji daří. Byla zavražděna.“ Kdo by si jen dovolil zabít popovou superstar, která ve čtrnácti letech vyprodávala koncerty po celých Spojených státech a jejíž jméno nosilo v amerických obchodech vše od oblečení, přes panenky, po psí krmivo... čtěte dál

„Byly jsme holky a byly jsme trochu divné…“ aneb Holky v punku

„Byly jsme holky a byly jsme trochu divné…,“ říká v jednom rozhovoru Marka Míková, členka legendárního Dybbuku. Kapely, o které se traduje, že tady v osmdesátkách jako jediná hrála punk v čistě ženské sestavě. Nebyly žádné další „holky punkové“ na tehdejší scéně k mání? Vždyť v tehdejším Československu docela slušně rezonovala jména punkerek ze staré i nové Anglie, jako Patti Smith, Debbie Harry nebo Siouxsie Sioux. A třeba strakonický Telex ještě hluboko před devětaosmdesátým rokem zpíval, že „s holkou punkovou z domova tě vykopnou“. Takže nějaké punk ladies made in ČSSR určitě musely být. Možná ne tak výrazné jako holky z Dybbuku, možná netvořily celou sestavu, ale každopádně tady měly své místo. Na pódiu i pod ním.

Venite a casa! (Hudební scéna v Buenos Aires)

Katedra romanistiky na FF UPOL v Olomouci ponúka na bakalárskom štúdiu študijné pobyty v Európe (študujem španielsku filológiu, tak pre mňa sa jednalo o možnosti v Španielsku). Počas magistra už môžete vycestovať aj do Latinskej Ameriky, z ktorej si môžete vybrať viacero krajín. Ja som si pre relatívnu bezpečnosť a rozmanitú kultúrnu scénu zvolil Buenos Aires, hlavné mesto Argentíny. Keďže v hudobno-umeleckom webmagazíne Swine Daily, ktorý som založil, už niekoľko rokov informujeme o latinskoamerických umelcoch a vydavateľstvách, mal som tu veľa kontaktov, ktoré mi umožnili ľahšie zapadnúť do miestneho tempa.

Poslední zvonění aneb Život Vernona Subutexe

„Nikdo nemůže být oblíbený všemi,“ píše v románové trilogii Život Vernona Subutexe francouzská spisovatelka Virginia Despentes. Hlavní hrdina jejího díla si toto tvrzení vzal k srdci možná až příliš, potřeby být oblíben pozbyl už dávno. Život Vernona Subutexe je výrazný, intenzivní román, který získal mnoho ocenění ve Francii i nominaci na Man Bookerovu cenu. Na jeho základě vznikly televizní seriál, divadelní hra i komiks, inspiroval také výtvarná díla. První dvě knihy vyšly v češtině loni, letos by je měl doplnit závěrečný díl. Tempo románu pohání hudba, tvoří jeho půdorys a představuje i nedosažitelný obzor, k němuž jeho hrdinové vzhlížejí.

Tápající výsadkáři (Historie českého R&B: Od Rottrové po Charitonovou, od Korna po Cristovaa)

Na letošních cenách Anděl se trochu mimochodem ocenilo i české R&B. Do Síně slávy uvedla akademie Jiřího Korna. Nehranou úctu k němu i současné generace vyjadřuje post Bena Cristovaa, který zveřejnil na svém Facebooku v roce 2018 k příležitosti vystoupení s Kornem na stejném ceremoniálu před šesti lety: „Ten pocit, když stojíš vedle legendy, jako je pan Jiří Korn a dáte spolu song, který sám napíšeš.“ Přes několikagenerační rozdíl obě výrazné persony domácí pop music spojuje progresivní přístup a zájem o aktuální zvuk a dění v hudbě, na které reagují. Významným prostředkem jejich vyjádření se stalo právě R&B, které neutěšitelně nasává vlivy za svými hranicemi.

Cepín v hlavě (Kid A Mnesia)

Betonové plochy mnoha brutalistních staveb svou neprostupnou jednotvárností něco odhalují. Tvrdost, pevnost, odkaz šílených válečných konfliktů s důrazem na materiál pro stavbu bunkrů i zvláštní tvárnost své tekuté podoby. Jako by tyto vlastnosti zachycovaly zhroucené iluze modernistických představ a víry v pokrok. Když se před čtyřmi lety blížilo dvacetileté výročí vydání desky Kid A, frontman Thom Yorke a (téměř) stálý výtvarník Radiohead Stanley Donwood zvažovali, jak přelomový moment, kdy kapela vykročila od tradičního formátu hudby rockové kapely po úspěchu nahrávky OK Computer směrem k více elektronickému zvuku, ztělesnit a oslavit. V jejich představách se postupně utvořila obrovská červená konstrukce z lodních kontejnerů podobná brutalistickým monumentům, zvláštní vetřelec, který by přistál u klasicistní budovy Victoria & Albert Museum v Londýně. „Tento ohromující ocelový plášť měl být zasazen do městské kostry Londýna jako cepín do hlavy Trockého. Vyčnívající do šedé anglické oblohy. A pak bychom ho mohli poslat do celého světa: do New Yorku, Tokia, Paříže… protože by byl vyroben z přepravních kontejnerů,“ píší „instruktor řízení na půl úvazku“ Yorke a „regulátor příruby“ Donwood na blogu herní konzole PlayStation.

Návrat k primárním pudům (AfrikaBurn)

„Vstaneš, vylezeš ze stanu, setkáš se svými novými nejlepšími kamarády, které jsi potkal jen před pár dny, dáš si drink, týpek ti k němu nabídne trochu ketaminu, jdeš se projít na playa a začneš se bavit s náhodnými kolemjdoucími. Každej den hodiny a hodiny absorbuješ neskutečný množství opravdu zajímavých životních příběhů. Třeba od jednoho staršího Jihoafričana, kterého dvakrát přepadli, když pracoval v Kapském městě na dokumentaci nového potrubí. Jednou mu přiložili zbraň k hlavě v pět ráno a vzali vše, co měl u sebe, podruhé mu ukradli pracovní auto. Dlouho pak neměl nic. Jen drobný na pivo a cíga. Rozsáhle nám taky vyprávěl o rasových problémech v Jižní Africe. Pak zajdeš do kempu, ve kterém dostaneš palačinky, kafe a další příběhy. Vrátíš se do svýho kempu, vysprchuješ se a jdeš na párty. A další den znova,“ popisuje svou zkušenost z jihoafrické odnože světoznámé akce Burning Man jeden z návštěvníků. Nepřeje si být jmenován, stejně jako většina dotazovaných – mix mužů a žen od dvacátníků po čtyřicátníky, povětšinou Češi, které svými vzpomínkami doplnili Australan, Jihoafričan, Američanka a Francouzka. Většina jmen je pro zachování anonymity respondentů smyšlená.

V nejhezčí fázi (Severní nástupiště)

Nesourodý a živelný ansámbl Severního nástupiště je odjakživa spjat s touláním se po zapomenutých zákoutích hlavního města a jeho periferii pomalu pohlcované přírodou. Jak se ale podoba české metropole proměňuje a nespoutaných prostorů ubývá, nabírají na druhé desce Orel, netopýr a pes tóny a texty devítičlenné folkové kapely neskrytě temnější kontury. Příhodně na pravém břehu Vltavy na dohled karlínským korporátním komplexům jsme rozebírali s necelou polovinou Severního nástupiště ve složení Míša, Majka, Kuba a Tadeáš, jestli se na některých místech v Praze dá stále zakusit skutečná svoboda, nebo zda nám už zbývá jen útěk do divočiny.

Prišli sme z dvoch svetov (Erika Rein a Isama Zing)

S dvojicou Erika Rein a Jonatan Pastirčák (Isama Zing, Pjoni) som sa stretla na terase kultového bratislavského hostinca Omama. Počas rozhovoru sa za zvuku hlasov štamgastov často ozýval Jonatanov srdečný smiech. Debutový album Kamibe, ktorým sa Erika posúva do nových vôd oproti predchádzajúcej tvorbe, pripravovali spoločne dva roky a výsledkom je hravý prienik populárnej hudby s experimentálnou. Zámerom bolo vytvoriť pesničky, ktoré sa páčia obom. S ľahkosťou sa pohybujú na hranici avant popu, R&B a hyperpopu, intro nás ale žánrovo prenesie inam – je ním stará rómska ľudová pieseň. Jonatan sa rómskymi baladami zaoberal už na predchádzajúcom sólovom albume. Erika sa spievaním po rómsky prepojila s predkami a vzdala poctu svojím koreňom.

„Když se hudba mění v tanec, obraz, slovo, ticho…“ (Irena a Vojtěch Havlovi)

Do Přístavu 18600, kde se máme s Irenou a Vojtěchem Havlovými sejít na rozhovor před jejich koncertem, přibíhám uřícená z práce a trochu otrávená z nepřestávajícího letního dusna. Trvá ale jenom chvíli, než na mě dvojice přenese svoji vyrovnanost a klid. Manželské a tvůrčí duo, které spolu vystupuje přes čtyřicet let, na otázky odpovídá v dokonalé sehranosti, rozvážně a jemně, zároveň ale bez zaváhání. Stejně jako hrají na piano a varhany na jejich nejnovější nahrávce Four Hands, prvním nově nahraném materiálu po čtrnácti letech.

This crack sandwich good as hell aneb Atlanta, hlavní město rapu

Když se v roce 2017 hip hop dostal na pozici nejposlouchanějšího žánru, hojně se vzpomínalo na cestu, kterou ušel. Málokdo se však pozastavil nad tím, že mezi dvacet hudebnic, hudebníků a kapel kteří ten rok měli hit na špiččce žebříčku Billboard, se dostalo hned pět jmen z Atlanty: 21 Savage, Migos, Lil Uzi Vert, Gucci Mane a Migos. Hlavní město státu Georgia má tak nejen lví podíl na globální dominanci rapu, ale především je podepsané pod evolucí, která natrvalo změnila zvuk žánru a přinesla do něj řadu nových výrazových prostředků. A nejde jen o kodeinové mumlání, zrychlené hi-hats a slova jako traphouse a ice. Atlanta je především město, které nesoudí, což poutavě zachycuje stejnojmenný seriál Donalda Glovera. V něm se hlavní aktéři dostávají do bizarních situací, aniž by nad svým osudem nadzvedli obočí.

Nádej prázdnych tiel (Vojtik)

Cimbalový motív v atmosférickom úvode dopĺňa jemná línia violončela a ozveny pastierskeho hvízdania. Žiaden zvrat, ktorý nasvedčuje popové pozadie Vojtíka, slovenského zázraku a súčasnej queer ikony, neprichádza. Aj napriek tomu pomalý vstup do albumu za zvuku cimbalu až tak šokujúci v kontexte Vojtíkovej tvorby nie je. Predsa len, už jeho hitový singel Detviansky sen, s ktorým vtrhol na scénu, sa začína zvukom zefektovanej fujary. Šokujúcejším ale je, že nenadväzuje chytľavá melódia alebo rytmická linka typická pre predchádzajúcu tvorbu detvianskeho interpreta. Pieseň sa končí a druhá vzápätí rozvíja ťaživú atmosféru vyznania. Chvíľu trvá, kým sa dostanem za prvé dve skladby. Po silnom debute, za ktorý si Vojtik vyslúžil ocenenie RadioHead Awards, šlo očakávať čokoľvek. Jeho odvaha a talent ukazovali hneď viacerými možnými smermi.

To, co léčí (Sonic Herbalism)

Je úterý 29. října a v jednom z ateliérů v prvním patře bývalé smíchovské továrny sedí ve velkém kruhu čtyři muži, s nimi dvě kytary, klarinet, bicí, syntezátory. Opodál je na zemi vyskládáno několik knih o léčivých rostlinách, ozvěnu místnosti plní krátké věty a občasný smích. „Dobře, pojďme znovu zkusit Dioecious…“ Šum se mění v soustředěnost. Jemný kytarový riff, na který se nabalují perkuse a droneová syntezátorová plocha. Zvuk pluje odpoledním světlem velkých oken ateliéru, přidává se zpěv, dvojhlas, trojhlas.