Shaqualyck | Články / Reporty | 06.09.2016
I legendy mají své dny a Anthony Kiedis není výjimkou. Ne že by mu to nezpívalo, ne snad že by mu scházel pohyb či přirozené showmanství, ale když se daří, znáte to. Obecenstvu neřekl ani slovo a jeho permanentní úprky do zákulisí naznačovaly, že něco je špatně. Jako by se na pódiu úplně necítil a roli přirozeného leadera přenechal basáku Fleovi. Ke všemu si dvakrát spletl text a vše završil setlist přilepený k podrážce. Inu, stane se. Každopádně i přes ortézu na pravém koleni odběhal hezkých pár kilometrů a hlasivky ani náznakem nešetřil. Ať už se zdmi lomozící arény rozléhal zdivočelý štěkot (Suck My Kiss, By the Way) či magický nápěv některého z legendárních pomaláčů (Scar Tissue, Under the Bridge), jeho svérázný témbr si s natřískanou halou dělal, co chtěl. Zbytek kapely si užíval proslulá jamovací intermezza, ze kterých tón za tónem rozkvétaly jak notoricky známé melodie, tak novotou zářící songy z aktuálního alba The Getaway. Lidem to bylo šumák, co riff, to sborové nadšení a nekončící potlesk. Řízný blues rock skvostné dívčí předkapely Deap Vally nezklamal, leč tohle bylo jiné kafe.
Stage design těžil z prosté kvadrilogie projekčních obrazovek a několika málo reflektorů po stranách. Přidanou hodnotou však byla nápaditá vizuální atrakce sestávající z hejna levitujících válcovitých svítilen. Běsnící rockery tak doplňoval sasankovitý rej psychedelických obrazců, díky nimž koncert chvílemi připomínal průlet kaleidoskopem. Ne že by kalifornská sestava něco podobného potřebovala. Otvírák Can´t Stop pánové vystřihli jak z partesu, zvuk si sedl na první dobrou a kolik paliček v euforii rozházel publiku Chad Smith, dost možná neví ani on sám. Do nejzazší historie se RedHoti nevydali, nejstarším kouskem byla napružená Nobody Weird Like Me z nahrávky Mother´s Milk, jež spatřila světlo světa před sedmadvaceti(!) lety.
Jinak se šlo napříč časem. Že z One Hot Minute nezazní ani nota, se tak nějak čekalo, ale že jediným zástupcem I´m With You bude Factory of Faith, možná leckoho zaskočilo. Tentýž osud potkal dvojalbum Stadium Arcadium, na které upomenula „jen“ něžná balada Snow (Hey Oh). Setlist kapela s oblibou protáčí, byť existují zvyklosti, o kterých se nediskutuje. Ono taky vidět (a slyšet), co s davem udělají první akordy slovutné Californication, patří ke zkušenostem, které zkrátka nemohou zevšednět, i když je vám přes padesát a z pódia jste za třicet let viděli už úplně všechno. I bláhového exhibicionistu lapeného přesně po třech vteřinách v objetí nekompromisní ochranky.
Nejprotežovanější položkou z bohaté diskografie byla logicky deska The Getaway, když největší aplaus sklidil návykový refrén čerstvé funk-rockové hymny Dark Necessities. Skočná Go Robot pro změnu okouzlila zdvojenou groovy basou, famózně gradovaná Goodbye Angels zase finesami z pera Joshe Klinghoffera. Ten potvrdil, že nehodlá být pouhým náhradníkem na krátkodobou výpomoc. Johna Fruscianteho sice v lecčem připomíná (ať už vytříbenou technikou či útlým somatotypem), pyšní se však specifickým rukopisem a svým dechberoucím nasazením celý večer dokazoval, že v ničím stínu setrvat rozhodně nemíní. Nezřídka se nechával strhnout k parádním sólům. Když Flea v závěru bavil tribuny chůzí po rukou, rozjel Josh vlastní jam session proti bicím a v mezičase zvládl i cover This Is Where I Belong od The Kinks. O změně na postu kytaristy bylo před lety řečeno mnohé. V současnosti ale RedHoti disponují natolik osobitou chemií, že jakékoliv debaty na tohle téma postrádají smyslu. S Klinghofferem mají Papričky formu, kterou by jim o generaci mladší kapely mohly závidět. Kéž jim to vydrží.
Red Hot Chilli Peppers (usa)
4.9. 2016 O2 Arena, Praha
foto (c) Danushka
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.