Od Hadího pramene #1: vítejte v (rockovém) klubu

S velkým a rušným festivalem je spojená spousta zmatků, úzkostí a obav. Pokud máte ležatou akreditaci (tedy nejste běžný baťůžkář, ale novinář či jiný profík), odpadá starost, zda se dostanete na filmy. Lístky jsou přece jen lépe dostupné. Nicméně z naší skupiny jsem jediná „ležatá“, shonu kolem sedmé ranní, kdy se rezervují lístky na další den, se tak stejně docela nevyhnu.

Zmatek nebo zábavu, jak to kdo dokáže vnímat, přináší i jízda festivalovým autobusem. Jezdí zdarma po všech důležitých koutech, a když máte opravdu štěstí, doveze vás na projekci tak akorát. Pokud ovšem někdo nepostaví kvůli slavnostnímu zahájení zábrany právě v trase autobusu, jako se to stalo večer. Ale alespoň už vím, že jeden policista zábranu neodstraní, musí být dva. A že na posty festivalových řidičů jsou vybíráni jen ti nejmilejší a nejodolnější. Pán, který nás včera vezl o půl jedné z poslední projekce, čelil opakovaným dotazům zmatené veřejnosti po směru jeho jízdy s úsměvem a humorem, i když mu tím dotyční narušovali pětiminutovou kuřpauzu. Nakonec vyslovil ten moudrý muž větu nedozírné hloubky: „Musíte nastoupit a doufat, že vás to někam doveze.“

Což ostatně platí o celém festivalu. Podle často zavádějící anotace si zvolíte, na jaký film nasednete, a pak už vám zbývá jen doufat, že to nebude jízda smrti. První den jsem takto nasedla třikrát. Na začátek Dolanův Je to jen konec světa, film, při jehož projekci se prý v Cannes pískalo a za nějž sklidil ostrou kritiku, nicméně porota ho odměnila Velkou cenou. Anotace mě přiměla poznamenat, že už i Dolan zjevně dospěl do věku, kdy musí natočit variaci na klasický typ frankofonního filmu – muž se vrací mezi své odcizené blízké, aby jim podal zprávu o své smrtelné nemoci. Drama a odhalování minulých křivd a bolístek následuje. Dolan nás zaplavuje svou typickou campovou estetikou, nechybí zpomalené záběry silných momentů, vzpomínky doprovázené záměrně přeřvanou hudbou (od šílených tanečních hitů až po srdceryvné balady), dokonce i na detail zpomaleně kanoucí slzy dojde. Dolan ovšem tyhle prvky dovede používat tak, že jsou nositeli ironie i silné emoce. Tato konkrétní variace na typický a upřímně trochu ohraný motiv je navíc nemálo osvěžující. Luis, odcizený člen rodiny, není outsider. Je to úspěšný dramatik, slunce rodiny, jehož odchod zjevně všem zlomil srdce. Hlavní napětí vzniká z touhy členů rodiny po novém sblížení s milovaným Luisem a jejich stejně silným strachem, že jim miláček znova ublíží, že zůstanou zase sami kdesi na konci světa. K slzopudnému odhalení, smíření ani jinému happyendu nedojde. Někdy prostě své blízké zanedbáváte příliš dlouho, příliš fatálně a k rozhřešení a smíření vám ani smrtelná nemoc nepomůže.

Ztraceným krásám jihoitalské Kampánie je věnovaný filmový esej Krásná a ztracená. Moc dobře se na to kouká, obzvlášť v opulentním prostředí karlovarského divadla. Paní Zaoralová film doporučila s tím, že vidět ho dvakrát je pořád málo. Což je rozhodně pravda. Na poprvé nemáte šanci pochopit všechny narážky a odkazy, pokud tedy nejste odborník na kampánskou historii, současnost a kulturu. Přesto to ale není ztráta času ani pro naprostého nevzdělance. Takový může film brát jako impuls k samostudiu.

A na konec prvního dne Belgica v Puppu, kde se letos nekonal zahajovací večírek, Thermal se loni musel osvědčit. Anotace nelhala, film by se dal opravdu stručně popsat jako strhující jízda. Spíš než o film postavený na dramatickém a bohatém ději jde o vlámský žánrový obrázek z prostředí divokého hudebního pubu. Poučení je jasné. Pokud si chcete splnit sen a otevřít si rockový klub, můžete se při tom buď skvěle bavit a spět ke zkáze, nebo se zbavit snů a iluzí a k tomu prosperovat. Gentský režisér Felix van Groeningen má skvělé oko, hlavně scény z koncertů jsou strhující. K tomu přispívá i výborný soundtrack, který je dílem belgických Soulwax. Z filmu si nemusíte nutně odnést poučení, někdy bohatě stačí odnést si nějaké ty hudební objevy.