Preaching the blues (and all that jazz) #14 (2. část)

V první části #14 jsem otevřela komentáře k nominacím cen Vinyla a Apollo, vyšlo to na samé ženské a slušný kus textu. Dneska to bude stručnější, o chlapech a možná i trochu zlejší. {psa} Apollo budou vyhlášeny tento čtvrtek 5. února v Podniku, Vinyla v neděli 8. února v Lucerna Music Baru. Čest práci vítězům, sláva poraženým. // Na R1 jsem v Moonshinu komentovala i pouštěla. Jak zní to, co říkám, a nominovaní k nalezení v podcastu:

O Schwarzprior už jsem psala v rámci radosti z některých na přelomu roku vydaných/promovaných desek a zmiňovala důvtip členů v rozhovoru pro Full Moon #45. Kapela sice albem IDDQD debutovala, ale ohledně kategorie "objev roku" bych se mírně ohradila - jsou všude kolem nás už od roku 2009. Důkazem budiž nášivky v merchi.

Pokud by existovala kategorie Nepřekvapení roku, o prvenství se porvou Dva a Zrní, "něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen." Kapely, které se pojmenují již existujícím podstatným jménem, označující nahodilou triviální věc, jsou mi podezřelé a z tohoto důvodu se mi apriori příčí je poslouchat (viz také Zuby nehty, Obří broskev, Kazety, Hrnce z kredence, ano, to je kapela; chápu, že ne každý má koule jako mutanti, co hledaj východisko nebo Ježíš, co táhne na Berlín), evokují mi leták z Billy. A přitom Zrní nejsou úplní mantáci. Viděla jsem je naživo na Flédě a byla jsem překvapená, i když je samozřejmě rozdíl mezi bosou performancí Blixy Bargelda, Bena Frosta a frontmana Zrní. Album Následuj kojota ustojí přehršel (kapele Přehršel bych ani nedala šanci) aranží i specifickou poetiku textů, které nejsou pro každého. Ty jejich koncerty ale docela jo.

S Adrianem T. Bellem, frontmanem Prostitutes sólo, jsem se poprvé setkala vloni v rámci ankety Czeching, kam ho nominoval Pavel Kučera. Mrzelo mě, že jsem si nevylosovala komentář k písničce Realize, protože bych řekla: To je ale pitomej generickej přeprodukovanej rádiovej debilopop! Sluší se dodat, že šlapky taky nebyly zrovna moje oblíbená kapela. Bell šel okamžitě na blacklist, ale nemůžu říct, že mě překvapilo, že je v nominacích Apolla - a že si to teda budu muset poslechnout celé. Nemůžu zároveň říct, že mě nepřekvapilo, že se mi otvírák desky Different World líbil. I když rýmovat money a funny není zrovna vyšší textařská. Ale aspoň umí normálně anglicky. Zbytek desky není tak špatný, jak jsem to tipla v Czechingu (Realize je pořád děsná), a v nominacích Apolla to rozhodně patří k tomu lepšímu.

Což mě přivádí k Milanu Havrdovi, který si říká Boris Carloff (úplně rozumím, já jsem se kvůli Grygarové, resp. neKačurové, vdala). S minulou deskou Escapist vyhrál Apollo i Anděly, což mi hlava dodnes nebere (a zároveň samozřejmě bere). Aktuální Morphosis byla natočena na Islandu a kdesi cosi, ale to byla poslední Irglová taky. Nevím, jak to Boris udělal, ale smíchal všechny beaty a samply a noisy a vokál tak, že nemůžu vystát ani jedinou z deseti skladeb. Když se to vezme kolem a kolem, i to je samozřejmě úspěch. Nedivila bych se, kdyby vyhrál.

Za kapelou Sklenik stojí kluci z Ohm Square a Liquid Harmony, album se jmenuje Champagne Cork Pop a hostují na něm Charlie One a Ian Kelosky, který je, cituji, spojován se začátky East 17. Skoro jsem si řekla, že to ani nepotřebuju slyšet, málokdo se vám takhle vyprofiluje v jednom jediném, jednoduchém souvětí. Dále cituji, Champagne Cork Pop koketuje s indie popem a tanečními rytmy a u někoho může evokovat tvorbu kapel typu Cut Copy, Empire of the Sun nebo Friendly Fires. Nééé, nechci to slyšet!! (Slyšela jsem to a není to tak špatné jako Carloff, ale to jen proto, že Carloff je fakt úděsnej.)

A to je všechno! Uf. Dalo to zabrat mnohem víc než ty ženský minule. Jsem zvědavá, jak budu argumentovat, a ještě víc jsem zvědavá, jak budu argumentovat z tří tisíc. Tedy co se Apolla týče. Ve Vinyle ještě zbývá kategorie Počin roku. O festivalu Pelhřimovy nemá cenu nic psát, všechno už napsal Bruntálský deník, audiokniha Solaris studia Needles je super, protože Stanisław Lem je super, Tarkovský je super, Clooney je taky docela super, (soundtrack Bena Frosta a Daníela Bjarnasona je super) a stejná věc vyšla před dvaceti lety u Knižního klubu na kazetě a dobré internetové duše to riply do mp3, takže to občas poslouchávám v autě a nebourám. Třetím počinem je projekt U nás v garáži dvojice Tvrdý/Havelka, který kvituju a psala jsem o něm v Preaching #3:

""
Jmenovalo se to Sklepáci a bylo to tajemství. Jeden nebo dva tracky zněly, jako by je zpíval Vašek Havelka - barytonem. "Poznalas to?" - "Ne." - "No to je Vašek Havelka!" - "Kecy." Ten tzv. baryton byl fakt Václav a beaty dělal Martin Tvrdý a.k.a. Bonus a.k.a. náš Bourek. "Tys nepoznala ani Žiletky?" - "Nedělej si ze mě srandu." Finální verze se jmenuje U nás v garáži, nahráli ho Tvrdý/Havelka, je to poctivě super a já jim to žeru, všechno. I to, co neznám, Žiletky a Zuby nehty, které nesnáším, taky.
""