Procitání a proplétání (Emma Ruth Rundle)

Dýcháte podzim a podzim dýchá vás. Lačné podvečerní povětří zajíždí prsty do korun stromů, jako vášnivý milenec, jako starostlivá matka. Stařík ve slamáku osazeném umělohmotným břečťanem z Ikei, s nasazením vlastního života, přehrává na poškrábanou kytaru Michala Tučného. Netuším, jestli má víc vrásek ve tváři nebo v hlase. Další zdánlivě prchavý příběh ze Smíchova, který mezi řádky předznamenává věci budoucí. Cestou na strahovský kopec se mi neustále připomíná nakažlivá noirová melodie Ode to Betsy z nové desky Jaye Jayle: „I could guarantee the roots I cut were not inside of me.“ Tuším, že za nějakou chvíli zazní živě.

Tohle místo, tahle cesta, vždycky mají stejný příkrý rám, depresivní kulisu zchátralého stadionu. A vždycky mají tu stejnou vlídnou náruč jednoho z nejpunkovějších klubů, co znám. Klopíte oči, dlouhá úvodní meditace, dlouhé špičky bot i sichrhajsky v uších. Jaye Jayle se do prostoru vkrádají docela potichu, s šarmem a grácií. Jako projekce klubového filmu, kdy vklad i výklad hrají stejně důležitou roli. Kdo nemá vousy, v téhle kapele nehraje! Kdo stále neotevřel oči, možná už začal mít pocit, že Nick Cave is in da house. Postpunková image, country pro fanoušky Swans. Nový song As Soon as Night prostřený bez očekávané naléhavosti i se závěrečným motivem, co letmo připomíná refrén Message in the Bottle od Police. Celý set má jen něco málo přes půl hodiny, krátké i nekonečné, prchavé i věčné.

fotogalerie z koncertu tady

Z uhrančivé atmosféry alba No Trail and Other Unholy Paths živě chyběly jen dílčí detaily. Flanelky na baru, conversky pod ním, prošedivělý kovboj s ocáskem přilepený k lahváči a z Jaye Jayle je rázem doprovodná kapela Emmy Ruth Rundle. Otvírák Dead Set Eyes a vlasy načesané do dramatické výšky (nemůžu nevzpomenout Selah Sue). Struny dronují, vrní a Emma Ruth od první chvíle dokazuje, proč je ideálním mostem, pojítkem mezi snově plachou Marissou Nadler a temně uhrančivou Chelsea Wolfe. Čerstvou skladbu Apathy on the Indiana Border následuje Protection z předloňské Marked for Death. Cítím tlak, přetlak, čistotu výrazu, která ovšem zanechává hmatatelné šmouhy. Shoegaze, rituální bicí a v Darkhorse navíc indýčkový tep, bluesová pouta i nevázanost propitá až do drážek rtů. Strop Sedmičky pamatuje mnohé, ale dnešní příběh vypráví roztřesená podlaha.

Zvuk se láme, napravo od pódia slyším vše, první řady prý pouze odezírají. Tahle dáma v tričku dokáže střízlivě proplout nahuštěným davem, ale když je zapotřebí, umí si pořádně dupnout. Baladu Heaven podává s pokorou v hlase a stylové praskání v reprácích vepisuje okamžikům bezmála analogové kouzlo. Živý vinyl, jehož jste součástí. Poděkování, závěrečný song věnovaný publiku, přídavek už bez kapely, minimalistický a přesto (mo)hutný. Poslední tóny, malé plamínky, velké požáry, spálená zem i úrodné doteky. Emma Ruth Rundle své první pražské vystoupení začala i zakončila skromně, autenticky a bez parád. Zanechala různě hluboké stopy a při své nejednoznačnosti taky dostatečný prostor k úvahám. Jako shovívavé naléhání, jako bezedná snění i táhlá procitnutí.