Propracovaná kytarová alchymie Swervedriver

Když oxfordští Swervedriver v březnu 2015 ztvrdili svůj comeback vynikající nahrávkou I Wasn't Born to Lose You, završil jsem svou nadšenou recenzi v tištěném FM #48 vřelým doporučením pro všechny, kteří hledají nejlepší kytarovku současnosti. Co se za ty necelé čtyři roky změnilo? Velmi málo. Naštěstí. Do textů kapela o něco důrazněji otiskla smíšené pocity z aktuálního světa a kanadský label Dine Alone vyměnila za nenápadnou americkou stáj Dangerbird. Ovšem jinak se pánové drží osvědčené indierockové receptury, která těží převážně z tradic ostrovního shoegazingu, tedy z žánru, jehož základy pomáhali zkraje 90. let sami budovat. Žánru, jehož renesanci navíc před nedávnem přiživili skvělé desky několika obrozených zástupců britské kytarové školy.

Ve své době nebyli Swervedriver tak populární jako Ride či Slowdive, stejně tak se nedá říct, že by jejich hlukové stěny laskali ti samí vyznavači zvukového vizionářství, kteří byli paf z My Bloody Valentine. Ačkoliv je tisk tendenčně strkal do jednoho pytle, Swervedriver stáli tak trochu stranou a dál si jeli to svoje. Rukopis kapely se nikdy přehnaně neutápěl v rozostřeném krasosmutnění, zároveň se úzkostlivě vyhýbal líbivým britpopovým trendům, což svého času velmi nelibě nesl šéf Creation Records Alan McGee, který chtěl ze značky Swervedriver vysochat monument srovnatelný minimálně s The Beatles. Nestalo se. Tvrdohlavý tandem Adam Franklin a Jimmy Hartridge neuhnul z nastoupené cesty ani o píď. Neostýchali se dát najevo obdiv k tvorbě Sonic Youth nebo Dinosaur Jr., na rozdíl od ostatních britských kapel uznávali grunge, v Americe odjeli šňůru se Soundgarden či The Smashing Pumpkins.

Co však bylo ve své době na Ostrovech mnohými bráno jako vlastizrada, v současnosti funguje coby přirozené vodítko, jež osvětluje svébytnost hudby, kterou Swervedriver (do)dnes hrají. S lehkou mírou nadsázky lze prohlásit, že v jejich tvorbě se stále přirozeně snoubí to nejlepší z obou stran Atlantiku. Rané devadesátky model 2019. Hutná kytarová riffáž, efekty, nenucené refrény. Především ale do detailu propracovaná kytarová alchymie, která se nebojí tvrdších poloh a napříč tracklistem dokáže okouzlit podmanivými baladami (Future Ruins) i hravými melodiemi (Spiked Flower). Hřmotný nástup otvíráku Mary Winter je chytlavý a příjemně návykový, hitů na první dobrou je ale jinak na desce poskrovnu, tuhle disciplínu Swervedriver nikdy moc nepěstovali. O to markantněji pak vyniká hodinářská práce s efektním vrstvením kytarových ploch, která z jejich skladeb dělá atmosférické příběhy s pointou, co rezonuje v nekonečném oceánu psychedelických repetic. Nevěříte? Zkuste parádu Theeascending, pomyslný vrchol alba. Jeho zdolání si vaše bubínky budou nějaký ten pátek pamatovat, o nejlepší kytarovce současnosti budete mít rovněž jasno.