cyril kosak | Články / Sloupky/Blogy | 26.04.2020
„Kdo četl Hochy od Bobří řeky, musí si tu scénu pamatovat. Nejlepší z hochů Luděk vybíhá jako první na noční stezku odvahy k tajemnému močálu. Všichni ostatní napjatě čekají, až se vrátí. Když se tak stane, vypráví ostatním děsuplný příběh. Běží temným lesem, když za sebou slyší podivný zvuk. Zrychlí, ale zrychluje i hluk za jeho zády. Dá se do běhu, ale stejně tak činí i jeho pronásledovatel. Až po chvíli mu dojde, že zvuk vydává plechová krabička se třemi hřebíky, kterou zapomněl v kapse. Za bílého dne by si šramotu ani nevšiml, ale samota a noc probudily fantazii a strach. Něco podobného teď mnozí cítíme taky: fakticky se řada věcí nezměnila, ale roste strach z neznámého. Fantazie spouští obavy, které by nás ještě nedávno ani nenapadly,“ píše v úvodu eseje Zpráva o křehkém světě Erik Tabery v Respektu. Je to pěkná esej, je to pěkná metafora. Tabery se v textu o proměnách společnosti v době pandemie dívá na chování lidí a vyjadřuje své potěšení nad tím, že jednotlivci dávají najevo své lepší já, že sejmuli „oblíbenou roušku Švejka a nasadili si roušku pomoci“. Zmiňuje i negativní projevy celé situace, ale křehký člověk mu z toho všeho vychází jako dobrý člověk. Naděje, hodná i vhodná slova. Upřímná, od srdce. Tabery dále míří k úvaze o našem vztahu ke státu, o naší důvěře ve stát, rétoricky se ptá na rozdíl mezi svobodou, poddajností a lokajstvím.
„Čím silněji se ukazuje, že vláda nemá události pevně v rukou, tím rezolutnější je. Na jedné straně slibuje miliardy, na druhé označuje kritiky za blby. Otevření hranic není pro vládu ani téma, protože, jak říká Babiš, kdo by chtěl jet z naší země ven? Tolik projevů necitlivosti k lidské svobodě, tak málo pokory. To vše zvyšuje ony zmiňované obavy a pocit křehkosti. Naději proto nevidím v posilování Andreje Babiše. On je tou plechovou krabičkou, v níž chrastí hřebíky a která leká při každém pohybu,“ blíží se Tabery k závěru svého něžně buditelského textu. Lidé si dnes dozajista pomáhají a mnoho jich je nezištně nápomocných, stejně jako je hodně těch, kteří mají na starosti kupecké počty. Úřady sociálního zabezpečení denně zodpovídají dotazy těch, kteří sice mají práci a můžou chodit do zaměstnání, ale proč by si nezažádali o ošetřovné, když je to o pár korun výhodnější. Těch případů a nejrůznějších variací na to, jak i v tuhle dobu vyjebat se státem, je tolik, že by jeden zabrečel. Jenže tak jsme byli vychováni anebo toto jsme pochytili z dobrých mravů našich rodičů, kteří věděli, že co je doma, to se počítá. Systém je sice kapitalistický, ale my dobře víme, že některé socialistické zvyklosti jsou věčné. V této logice je zcela na místě, že největší voličskou podporu má člověk, který prošel praktikami předešlého zřízení a z nich si odnesl to nejlepší. Preference vedoucí strany neklesají a slovník pohlavárů, kteří mluví o povolených dovolených v Jugošce, tedy Chorvatsku, a „montážích“ pro ty, kteří chtějí pracovat za hranicemi, se žene vstříc předlistopadové éře.
Plechová krabička nepředstavuje strach z neznámého a nepředstavuje ani Babiše. Tím strašákem je hlas v nás, naše svolné, pokřivené a mocichtivé já. To je třeba si přiznat a hledat reálné východisko. Erik Tabery ho vidí v „silnější společnosti“, kterou tvoří chytří, obětaví a přičinliví lidé kolem něj, lidé z masa a kostí, „konkrétní tváře“. Uvidíme, co z těch tváří zůstane za pár měsíců, během kterých do nich budou vládní představitelé setrvale chcát. Kolik jich zbyde.
„Na všechno už jsem, chlapci, myslel! Na všechno! Po roce šťastného společného přátelství a pěkné činnosti našeho sdružení na nás opravdu přichází těžká, nebezpečná doba. Ale nesmíme se jí zaleknout, nesmíme se dát zastrašit, nesmíme se vzdát! Nevzdávají se stateční lidé, a tak se nevzdáme ani my!“ (Jaroslav Foglar, Strach nad Bobří řekou)
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.