Šejkr #23: Ve Varu

Ostrava, Slezsko, 25°C, partly cloudy. Sedím v hotelu a pokouším se pracovat, jenže ve vzpomínkách jsem stále na festivalu v Karlových Varech. Kdy že to bylo, před měsícem? Letní schizofrenie v plném proudu, utíká to ještě rychleji než obvykle. Jiří Bartoška slíbil Thermal i na příští rok, to je moc dobře. Podivně unikátní (a trochu šílené) prostory lázeňského hotelu by festivalu chyběly. Tonda Blaník se sice Thermal pokoušel prodat, ale všichni víme, že to byla jen pomsta za vyhození z Becher’s baru. Žárlivec. Ohlédnutí za jubilejním festivalem berte s rezervou, osobní výběr nemá žádný hodnotící prvek ani systém, a rozhodně ne pořadí. Tyhle vzpomínky v paměti zůstanou, nehledě na právě proběhlé Colours, koncert Roberta Planta nebo premiérovou návštěvu na OFF festivalu. Letošní ročník nebyl výjimečný, jen “stejně dobrý jako vždy”.

Lobster
Na humra si určitě zajdu ještě jednou, spousta zábavy a nepříjemné mrazení v zádech se určitě budou opakovat. Bavilo možná ještě více bez znalosti vychvalovaného Špičáka (2009), Yorgosu Lanthimosovi dnešní společnost slouží jako velký barevný terč. Kupodivu nevadí ani Colin Farrell, navíc jsem si vzpomněl na tuhle klasiku:

Fúsi
Virgin Mountain v hlavní roli, nádherně “obyčejný” film, který rezonuje dlouho a důkladně. Dolly Parton kvůli němu ale poslouchat nezačnu, byť zrovna tenhle hit se na Fúsiho proměně výrazně podepsal.

The Other Side
The Other Side už nikdy vidět nechci, ale obávám se, že stejně nezapomenu. Hnusných devadesát minut nepříjemně pravdivého dokumentu připomnělo skvělé jižanské bijáky jako Southern Comfort nebo Deliverance. Divná pachuť v ústech zůstává...

Gold Coast
Dánský soutěžní film už jsem naštěstí zapomněl, ale hudba Angela Badalamentiho jen tak z hlavy nezmizí. Tenhle soundtrack potřebujeme. Oblíbená žvýkačka se vrací znovu do módy, ale nejde jen o Twin Peaks. Pamatujete na Město ztracených dětí? Čistá krása.

Mustang
Nějak jsem si to nespojil a Mustanga ve Varech vynechal. Hudbu Warrena Ellise už nějaký ten týden poslouchám, Dirty Three stále chybí. (Když jsem se na ně Jima Whitea v lednu ptal, odpověď byla předem jasná - nic nového se nechystá.)

The Extasy of Wilko Johnson
Dr. Feelgood si dneska téměř nikdo nepamatuje. Režisér Julien Temple se jim poklonil už v dokumentu Oil City Confidential, ale tahle oslava života s Wilko Johnsonem v hlavní roli je úplně jiný kalibr.

Palio
Touha jet do Sienny rozhodně neslábne, v životě by mě nenapadlo, že mě takhle dostane film o dostizích. Italský film plus koně rovná se Morricone, v dokumentu je použito hned několik jeho motivů. Načasování zprávy o obnovení spojení s Tarantinem také dokonale pasuje, zdalipak se The Hateful Eight povede jako třeba právě Il Mercenario, ve kterém slavná L’arena zazněla prvně. Ennio strikes again!