Šejkr #68: Přítulné bezpečí

Konec roku. Klasika. Jako by toho stresu nebylo celý rok dost, na závěr si to vždycky ještě vyšperkujeme. Letos mi to celé připadá více vyšponované, možná to je tím, že je podzim nahoru dolů, možná objemem věcí, které se nepodařilo dotáhnout, možná je to vlastním nastavením. Nebo to jen hůře snáším. Odmítám nad tím přemýšlet. Lednový Full Moon už se pomalu klube, v pondělí ho pošleme do pece a bude chvíli klid. Nebo ne?

Konec roku rovná se taky bilancování. Vždycky jsem měl rád nejrůznější výroční žebříčky, přehledy. Ne, hudba není atletika, ale zároveň se toho v nich dá hodně najít. Nového i překvapivého. Nikdo nemůže stihnout během roku všechno a na dost věcí se v přívalu nových vjemů snadno zapomene, některé desky zase potvrdí čas nebo mnohdy opomíjená odmlka. V lednovém čísle najdete tradiční hlasování redaktorek a redaktorů Full Moonu, letos to vyšlo zajímavě, těšte se. Dochází mi, že jednou z desek, ke které jsem se letos možná nejčastěji vracel, je výběr více než třicet pět let starých nahrávek italského skladatele Tiziana Popoliho, které vyšly pohromadě až letos v lednu. Příčina? Těžko říct, snad je tím, že tyhle často letmo nahozené většinou elektronické miniatury jsou nějakým zvláštním způsobem čarovné, rozkošné a… přítulné. Právě blízkost člověk v podobně vypjatých obdobích potřebuje nejvíc. Obvykle mívám záseky na nových deskách, ale pro letošek je to vlastně příznačné. První půlku roku jsem strávil s Galaxie 500, posledních pár týdnů zase hlavně s The The nebo The Waterboys. Že by tohle bylo bezpečí?

Žebříčky taky připomínají, že v posledních letech spěcháme až moc. Kdy vyšly první, na konci listopadu? Vážně je potřeba bilancovat, uzavírat něco nebo zbavovat se nepohodlné číslovky v letopočtu natolik přitažlivá? Nebo jde jen o snahu mít to za sebou? Přijde mi, že bychom některé věci měli nechat doznít. Dohrát. Poslední dva roky nás troše pokory mohly naučit, i když já s vrozenou netrpělivostí mám co vykládat. S tou jsem letos bojoval hned na několika frontách a na některých ještě bojuji. „My minds extends,“ zpívá Cathy Lucas ve skvělé skladbě z bohužel poslední desky projektu Tomaga – mimochodem jedné z těch letošních, na které jsem zapomněl a objevil si je pak pro sebe ještě jednou. To je přesné. Dopisuju a myšlenkami už jsem na cestě na večerní koncert Katarzie. Poslední letos. Najednou přichází nový email a... první PF. 16. prosince.

Bilancování znamená jistou míru bezpečí, možná větší, než by se mohlo zdát. Kategorie vyřízeno, hotovo. Vybaveno, jak říkají na Slovensku. Pointu v tomhle sloupku nehledejte, snad jen v tom, že patří k pořadu, který je první z letošních bilančních. Dobrého toho vyšlo příliš, do dvou hodin to vměstnat nelze. Možná ani do čtyřech. Pokračování na Silvestra, Zdeněk Lichnovský říkal něco o „slavnostnějším“ díle, ale na to nejsem dobrý kandidát. Ne že by nebylo co slavit, ale nechceme to přece udělat příliš brzy.

Dneska best of 2021, díl první. Samozřejmě striktně osobní. „Cítí se bezpečně“ s Curtisem Hardingem, Tomaga, Denisom, Nun Gun, Tizianem Popolim nebo Janet Kay.