Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet. Věřím, že do těchto prostor chodí přesně kvůli podobným pocitům hodně z vás, není třeba v kavárně rovnou zevlit (i když to je samosebou skvělé), ale dá se tam i číst, jednat nebo pracovat. Sakra, jen když si vzpomenu, kolik z mých textů v různých kavárnách vzniklo. Nedávno jsem se ptal jednoho kolegy, se kterým si občas sdělujeme dojmy z našich titulů, jak se mu líbilo číslo s The Beatles. Odpověděl, že ho ještě neotevřel, protože je zvyklý číst v kavárně a tam teď nemůže. „Mám ho pořád ještě v tašce, čekám, až otevřou.“

Kniha Pražský kavárník, kterou napsal historik umění Josef Kroutvor, mi ležela na poličce několik měsíců, o víkendu na ni konečně došlo. Sto dvacet stránek přečtete snadno na jeden zátah a ani k tomu není třeba mít rád kávu. Autor zkušeným perem a lehkým i barvitým jazykem popisuje historii tradičních a dodnes fungujících míst, jako jsou třeba Café Imperiál nebo Demínka. Zároveň úspěšně vyvolává ducha dávno zaniklých a dnes až mýtických podniků jako třeba nádherně nazvaného Kandelábru, který si nesl ještě úžasnější podtitul „ambulance horkých nápojů“. Vypráví rovněž o lidech, společnosti a další pikantních záležitostech, třeba kdo prvně použil slovo mindrák. Kroutvor své vyprávění rozprostřel od začátků „kavárnictví“ až po současnost, útlý svazek má za úkol pobavit i vzdělat, byť vzhledem ke svému rozsahu nemůže mít ambice pokrýt podniky všechny. Ale pokud měl vyvolat vzpomínky a přemítání nad našimi oblíbenými místy, za mě splněno – vzpomínám na Jednorožce s harfou (ve stejných prostorách dnes sídlí Champagneria), kavárnu klubu Bunkr či z pozdější doby třeba Medúzu nebo Duende. Také jsem si díky knize také vzpomněl na povedenou výstavu ke sto letům uměleckého spolku Devětsil, kterou ještě stále můžete navštívit alespoň virtuálně.

Těžko říct, kdo první současnou situaci pojmenoval tak, že „dnes jsme všichni v obrazech Edwarda Hoppera“, každopádně jsem na něj během posledních týdnů narazil hned několikrát. Asi to nenapadlo jen jednoho člověka. Jak mi tohle přirovnání přišlo z počátku trefné, tak se mi poslední dobou líbí čím dál méně. Vždyť i ty Nočňátka z jednoho z jeho neslavnějších obrazů jsou osamělá uvnitř kavárny, nikoli naopak! Spíš by mě zajímalo, jak jsem proboha mohl zapomenout, že jeden z jeho obrazů visíval v pražském Blatouchu. Pražský kavárník vzbuzuje smutek nad současným stavem některých míst, zejména když Kroutvor popisuje historii Slavie nebo dotažený interiér někdejší restaurace Paláce Akropolis, dílo Františka Skály. Z toho je ale už několik měsíců Stará kovárna. „Tam, kde bývala propast, je rovina, kde zela černá průrva, něco růst začíná,“ zpívají Něco něco na svém debutu. Chybí mi kavárny.