Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

„Praha ožívá. Otevírají obchody i stánky s trdelníky, někde je ale stále mrtvo.“ „Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší. Stresové první týdny přinesly záplavu tíživých faktů, stále se zvyšující hodnoty osudových počítadel některé z nás nutily ke kompletní blokaci veškerého zpravodajství a rostoucí uvolňování doprovází kromě nezbytné dávky chaosu ve vyjádření autorit všudypřítomná surrealita. Všichni jsme unavení, novináři logicky také, těžko být v dnešní době „pouze“ nestranným pozorovatelem. „Je to tak intenzivní, že mi odchází ostatní život a musím ho hlídat,“ říká v povedeném textu z aktuálního Respektu spisovatel Petr Borkovec a s jeho vyjádřením můžeme souhlasit, i polemizovat zároveň. Básníkům je tu hej. Některým z nás zbývají už jen ty bábovičky, nový track Khruangbin a zejména video k němu, jen tak z hlavy nevyženu.

„Obecně jsou ale média hodně spořádaná. Reprodukují řád. Hlavně ze začátku novináři sloužili jako advokáti politických opatření, aniž by poskytovali kritiku. Nedocházelo k problematizaci politických kroků, což – pokud by to tak zůstalo – by bylo hodně nebezpečné.“ Minulý týden vyšel na Mediáři zajímavý rozhovor s výzkumnicí a pedagožkou Johanou Kotišovou, který se kromě její knihy věnované zkoumání úskalí práce krizových reportérů logicky dotýká současné situace, právě z novinářského hlediska bezprecedentní. Neustálý tok informací, se kterým přišla Česká televize, si zaslouží respekt, na druhou stranu byl mnohokrát podroben i kritice, třeba proto, že „některá politická prohlášení přebírala až příliš nekriticky“, jak říká Kotišová. Pravdou je, že bez České bychom se „světovými rouškaři“ možná nestali, zároveň je třeba zmínit, že veřejnoprávní televize sehrává za krize zásadní zpravodajskou roli a je jedině dobře, že se její vysílání těší tak velké pozornosti. A nejde jen o zpravodajství, UčíTelka je skvělý projekt. Vzpomněl jsem si i na jednu debatu s mámou, minulý nebo předminulý týden. Nejdříve brblala nad obsahem programu pro seniory, aby z ní po chvíli vypadlo, že se na to stejně ráda dívá a že by bylo fajn, kdyby Trojka zůstala napořád. Napadá mě, že podobně to má s ČT asi víc lidí, ať už jde o jakýkoli program.

Hudební novinařina není ani vzdáleně tak riziková jako většina případů, o kterých mluví Kotišová, vyhoření a přepracování se ale občas nevyhneme ani ve Full Moonu. Stejně jako cynismu, poznámky k některým kapelám musí zůstat za dveřmi redakce. Bábovičky připomíná i situace v inzerci. Změny, kam se podíváš, snad žádný inzerát pro květnové číslo nezůstal v původní podobě a vše vyvrcholilo dnešní debatou, kdy mi bylo na otázku, proč máme inzerovat červnový koncert, který určitě neproběhne (notabene s nálepkou nový termín), řečeno, že to je nový termín (původní byl v březnu), ale že už mají připravený další, ale nechtějí ho komunikovat, protože existuje jistá možnost, že nevyjde ani ten. Taky se v tom ztrácíte? Nedivím se. Jak říká Petr Borkovec: „Nechci se dívat sám.“