Tanec v krajině snů (Jaga Jazzist)

Koncert Jaga Jazzist na brněnské Flédě patřil k těm, u nichž se každá zrovna hraná skladba zdá být nejlepší z celého setu. Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování. Energií prýštící show kapely trvala dvě hodiny, které tak uběhly jako voda. Při smetení vlnou tsunami umně sbratřující jazz s elektronickou hudbou to ovšem těžko mohlo dopadnout jinak.

Ze všech akcí letošního ročníku JazzFestBrna byla tato jediná, která proběhla v klubu Fléda. A při volbě prostoru organizátoři rozhodně nesáhli vedle. Jistě, v názvu kapely se vyskytuje slovo jazz a její členové hráli mj. na saxofon, pozoun či basklarinet, nicméně šest z osmi mělo po ruce rovněž rozličnou elektroniku. Ta pak celému zvuku dodávala notně taneční a klubový zvuk, který se zdál být svůdně tmavému sálu, v němž jindy elektronická hudba zaznívá nezřídka, šitý na míru.

Nicméně zmínit jen taneční ráz Jaga Jazzist by bylo silně reduktivní. Krom energie vybízející k pohybu v sobě totiž nesla cosi velmi hřejivého a opojného. První skladby vnášely do zvenku zkřehlých těl posluchačů uvolňující teplo, jako by se do nich šlo útulně vnořit coby do horké vany. Zároveň atmosféra jejich skladeb obsahovala díl snové zastřenosti. V mlžně hutných kompozicích se přes sebe hypnoticky přelévaly melodie jednotlivých nástrojů, přičemž barevná záře světel společně s umělou mlhou háv kouzelné snovosti jen podtrhovala. Zejména ve více skladbách opakovaný, záhadně působící motiv hraný unisono vibrafonem a klávesami se nad sálem nesl až přízračně.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Nohama pevně na zem hudbu i posluchače vracely bicí, za nimiž seděl Martin Horntveth, jeden ze dvojice bratrů zakladatelů, jeho rytmy do abstraktně rozevlátých melodií vnášely jasný a precizní řád. A jen těžko šlo Horntvetha přehlédnout. Na podiu, které zaplněno celou plejádou hudebních nástrojů a elektroniky praskalo ve švech, se na bubenické stoličce tyčil hned v popředí. Pozornost pak strhával svébytným přístupem k hraní, u nějž nezastíral vnitřní emoce, jež se mu na povrch draly v podobě mnoha procítěných grimas a pohybů. Extatickým rámcem své performance budoval pevné základy, na nichž mohl katarzní závěr koncertu neochvějně stát.

S Flédou se skupina rozloučila za doprovodu intenzivní a smysly jitřící světelné stroboskopie, která se v posledních dvou skladbách stala patřičně euforickou tečkou za vystoupením Jaga Jazzist.