Temní, nebo veselí? (Orbital)

Dodnes o ten poklad pečuji. Dvě CD-R s koncertem Orbital v Maida Vale v červenci 2004. Šlo o poslední vystoupení před avizovaným koncem společné cesty bratrů Hartnollových. Orbital se ale neuložili k věčnému spánku, jen k hibernaci. Poprvé se probrali na přelomu dekády a vzešlo z toho povedené album Wonky. Pak znovu oznámili konec a vloni opět procitli, přičemž na koncertech představili ochutnávky z chystaného alba Monsters Exist. Hurá…?

V radosti z nové nahrávky mi brání dvě překážky. První problém spočívá v tom, že si Paul a Phil Hartnollovi neujasnili, jestli má jejich album znít na plném tanečním parketu (bonusové skladby na deluxe verzi napovídají, že takový byl původní plán), nebo spíš na domácí hi-fi soustavě. A jestli chtějí být temní, nebo veselí. Titulní pochmurná skladba plně dostává svému názvu, jenže hned po ní přijde Hoo Hoo Ha Ha, což je prvoplánová „tucka“ nehodná jména Orbital. Následující The Raid zní jako od Mogwai a mužský hlas tu vzrušeně deklamuje „the world is poison“, zatímco P.H.U.K. připomene svou ústřední melodií Petal od Wubble-U, rok 1996, Ondříčkovo Šeptej, vzpomínáte? A tak to jde po zbytek stopáže, pomalá střídá rychlou, sotva se začnete hýbat, už se po vás chce, abyste si sedli.

Druhý a závažnější problém souvisí s polovičatostí většiny skladeb. Nevadí mi, že Orbital i v roce 2018 křísí ducha rave music a že u většiny skladeb mám pocit slyšeného – například zmíněná Hoo Hoo Ha Ha se dá v úvodu snadno zaměnit za letitou Chime. Jenže i ty nejlepší skladby na novince (P.H.U.K., Tiny Foldable Cities, Buried Deep Within) co do nápaditosti zaostávají za skladbami z předchozího alba Wonky. Nejsem si jistý, jestli se některá z nich stane koncertní stálicí, solidní ingredience by tu byly, provedení hapruje. Taková The End Is Nigh začne hudebním motivem nejvyšší orbitalovské kvality, jenže poté už následuje jen zvuková hlušina. Že přitom Orbital pořád umí pracovat s atmosférou, vývojem a gradací skladeb, dokazuje závěrečná There Will Come a Time, kterou si na deluxe verzi můžete poslechnout bez proslovu fyzika Briana Coxe a na působivosti jí to neubírá. Takhle mělo vypadat celé album! Zmíněný Cox je mimochodem jediným hostem, citelně postrádám ženské vokalistky, pravidelnou ozdobu předchozích nahrávek Orbital. Bratři měli nový materiál nechat ještě uležet a vydat jej příští rok na oslavu třicetin kapely. Pokud by se v blízké době rozhodli znovu uložit ke spánku, už je, prosím, nebuďte.