Loupání lebky (Maniac)

Remake slasheru z roku osmdesát sleduje restaurátora figurín Franka (Elijah Wood), který trpí blíže nespecifikovanými psychickými problémy. (Některé jeho výtvory mají nezvykle krásné, přirozené vlasy.) Pak potká fotografku Annu, do které se zamiluje. Do teď by mohlo jít o milý romantický film a on místy skutečně romantický je, jenže...

Snímek nás vrhne do hlavy nemocného člověka, kompenzujícího si své problémy z dětství (matka byla děvka) skalpováním mladých dívek, které si na rande vybraly špatného kluka – jeho. Některé ženy mají to štěstí, že je před skalpováním zabije, některé to štěstí (bohužel pro divákův žaludek) nemají. Vlasy pak sešívačkou přicvakne k figuríně a s takto upravenými děvčaty si za dlouhých nocí povídá.

Frank nezapadá do klasické škatulky zvrhlého, vraždícího sráče, jako byl třeba Jason z Pátku třináctého. Režisér Franck Khalfoun (P2) pod dohledem šíleného Alexandra Aji (cvok zodpovědný za filmy jako Hory mají oči nebo Piraňa 3D) servíruje psychologickou sondu do zabijákovy duše, ale tentokrát zevnitř. Příběh je viděný pohledem zrůdy, takže divák se s ním musí chtě nechtě identifikovat. Režisér se zaměřil na dvě nejdůležitější části filmového média (obraz/zvuk) a dotlačil je k žánrovému maximu. Tentokrát víc než jindy platí, že jedna složka nefunguje bez druhé.

Maniak má blízko k FPS hrám, které simulují pohled hlavní postavy, ale zde jde spíš o využití tzv. subjektivní kamery (viz třeba legendární Hitchcockovo Okno do dvora nebo novější Monstrum). Tiše se kradete ztemnělými chodbami spolu s „hrdinou“, to vaše oko vykukuje mezi lamelami žaluzií, zvrhle hledá alespoň část bradavky polonahé tanečnice (mluvím o vás, Frank pokukuje po vlasech) a plánuje další postup. Je to právě vizuální stránka, která vymezuje Maniaka z žánrové konkurence. Ta by však nefungovala bez dokonalého zvuku.

Člověk by si řekl, že sérioví vrazi toho moc nenamluví, ale tenhle si povídá sám pro sebe. Elijah Wood ušel od Froda Pytlíka kus cesty, tady hraje zejména hlasem, kňučí, křičí, nesměle si povídá s figurínami. Se zvukem se tu až netradičně snoubí hudba. Zlá hudba, noční a temná, která v sobě nese jak zvuky bolesti, tak romantiku.

Obvykle se pár slovy věnuji autorovi soundtracku, problém je, že skladatel pod nickem Rob je známý tím, že se o něm moc neví. Má za sebou projekty jako Drahá Prudence, Radiostars nebo Láska všemi deseti, ale možná až Maniak bude průlomem v jeho kariéře. Při poslechu jeho hudebního materiálu se vám vybaví Martinezův Drive. Začínáme v autě, čekáme v temné uličce, hudba podobně tepe a pak se to rozjede. Jen trochu jinými směry. Úvodní Doll vrství neonovou atmosféru ponurého L. A., syntezátorové téma koloruje mysl vraha. Elektronikou pronikají záblesky klavírní melodie, ale jsou potlačeny umělými rytmy. V dalších skladbách (Haunted) získává větší prostor piano (samozřejmě obestřené elektronickými kudrlinami), které symbolizuje lidskou stránku problémového hrdiny. Hypnotická Bells s klouzavou smyčkou připomíná diskotéku, respektive oplzlé pozorování, stydlivost a nechuť se mísí s chtíčem a zuřivým řáděním. Téměř všechny skladby mají temný osudový nádech. Zvuky migrény a nesnesitelných bolestí se vlévají do hudby (Headache), klavír představuje zklidnění běsů. A pak je tu plejáda nejrůznějších melodií, od karnevalu (Haunted Sequence) přes bušení srdce (Slow Machine) až k cinkavému hlavnímu tématu, podbarvenému basou a syntezátory (Floor), do skladby Wedding Maze je dokonce zapracován ženský vokál.

Titulky podbarvuje sympatický 80’s flák Juno, který Rob připravil ve spolupráci se zpěvačkou Chloe Alperovou. Stylově uzavírá jinak depresivní a strašidelný soundtrack, který skvěle reflektuje celý snímek. Při jeho poslechu si vybavíte některé scény velice podrobně, do těch nejmenších detailů. A pak možná budete mít problém. Usnout.