Trauma/tíseň/extáze/prázdnota

Zkroušené tváře nebo naprostá apatie, gesta zdvižených rukou v bolestném vytržení nebo exaltované euforii, to jsou hlavní znaky několika desítek děl českých a německých umělců na plzeňské výstavě s nekonečně dlouhým názvem. Už ten sám o sobě, ve spojení s časovým vymezením vysílá signál, že veselá podívaná se konat nebude.

Celé minulé století je ve zkratce vyjádřeno dvěma úvodními grafikami Emila Holárka. Na první z nich kněz žehná šavlím a na té druhé tentýž duchovní vykonává stejnou proceduru, ale nad hrobem s ještě neodnesenou lopatou. Výstava ukazuje, že i když se v průběhu času měnily kulisy scén nuceného prvomájové veselí, války nebo chudoby, samotná podstata a schémata zobrazování se nemění od středověku. Emoce v sobě mají zafixované formy prožívání a jsou vyjadřovány stejným způsobem, ať se díváme na Pietu, obraz Karla Holana Utopená z období hospodářské krize nebo grafiku Oběť Ferdiše Duši z industriálního prostředí. To je ten patos z názvu, který se ve vypjatých událostech cyklicky opakuje po staletí.

Kurátor výstavy Ladislav Kesner upozadil známá jména (Josef Čapek, Josef Váchal, Frantz Metzner) a přednost dal osobnostem dříve moc nevystavovaným, protože byly příliš regionální (Valentin Držkovič z Ostravy) nebo politicky neakceptovatelní (antisemita Karel Relink). Jen někdy je toho patosu příliš, jako na loňských fotkách Filipa Singera uprchlíků, a někdy je zas uměle hledán, jako na fotografiích Dity Pepe, které s ironií zaznamenávají směšné postavičky současné společnosti.