Třetí rozměr aneb Štěstí jistě přijde

Marie Šťastná, česká básnířka a historička umění, držitelka několika ocenění, mimo jiné Ceny Jiřího Ortena, kterou získala za knihu Krajina s Ofélií (2003), vydala před dvěma lety svou pátou sbírku nazvanou Štěstí jistě přijde.

Texty v ní jsou rozděleny do pěti oddílů, kterých spojuje několik tematických oblastí, nejčastěji vyprázdněné mezilidské vztahy, pocity odcizení, tíha mateřství. Šťastná hledá zdroj své tvorby v těch nejběžnějších situacích, ve kterých se snaží objevovat na první pohled skryté napětí – například v rozhovoru dcery a matky, kde je hluboko pod lichotkami ukryta zášť a nemožnost vzájemného porozumění. V tom její přístup připomíná tvorbu Skupiny 42, zejména Jiřího Koláře. Ne ve všech básních je ale tento dramatický rozměr přítomen. To by samo o sobě nevadilo, poezie jistě nestojí výlučně na výrazných námětech, ale díky velmi prosté formě básní a nevýraznému způsobu vyjadřování působí texty místy vágně, snad až příliš prostě.

Nejsilnější básně jsou z oddílu O dýchání, ve kterých autorka velmi neotřelým a odvážným způsobem reflektuje mateřství: „Dívám se / jak se barva pomalu vpíjí do vrásek mých úst / jak se pokrčeně snažím usmát / a jak mi plavou oči / Mateřství není moc krásné / Žádná Maminka Betynka vyžehlená sukýnka / Jak říkáš když si ze mě trochu utahuješ: / Sebevražda rozhodně není na programu / ale už o ní víme jako o možnosti.“ Právě tyto verše díky své hluboké intimitě dosahují plastičnosti a jsou obohaceny o další rozměr, který z nich dělá něco autentického.

Tam, kde autorka proniká k hlubší podstatě stavů a situací, jsou texty ojedinělé a velmi zdařilé. Často se nicméně spokojí s pouhým pohybem po povrchu, konstatováním. Doufejme, že její příští sbírka nabídne propracovanější a osobnější vhledy.