Akana | Články / Reporty | 21.10.2016
Extrémní sporty mi nic neříkají, s extrémní hudbou jsem na tom o něco lépe. A kde jinde otestovat své posluchačské hranice než při živé produkci experimentálně hlukařských císařů Swans? Jejich monumentální nahrávky z posledních let, včetně aktuální The Glowing Man, rozhodně nejsou pro slabší nátury, ale teprve na koncertech, o nichž se mezi zasvěcenými mluví s téměř posvátnou úctou, se dostaví ten skutečný dotek absolutna.
Ano, je to nahlas, určitě jde o podstatný prvek celého obřadu. Špunty do uší nejsou hanbou, i když může stačit i žvýkačka, jak ostatně předvádějí sami hudebníci. Ale nejde zdaleka jen o decibely. Samotná struktura vystoupení má své zákonitosti přispívající k neopakovatelnému zážitku. Michael Gira a spol. tvarují zvuk a rytmus jako rozžhavený kov podle rafinované matrice vycházející z vědomí i podvědomí zároveň. Takové racionální venčení iracionálních běsů. V těch vypjatých pasážích, při nichž vibruje celé tělo, si připadáte jako zalití do ingotu, do kterého buší obří kladivo nebo se zařezává diamantová pila. Čekáte na úlevné povolení stisku, jenže po opadnutí nejdrtivějších akustických vln stále zůstáváte v sevření dronovaného napětí, takže další hlukový orkán je naopak tím kýženým katarzním vysvobozením. A tak pořád dokola, ale nikdy stejně.
K tak výjimečnému seskupení není jednoduché vybrat předskokana, který by s jeho východisky souzněl a nebyl jen druhořadou kopií. Swans se to na aktuálním turné zdařilo na výbornou. Nadějná švédská hudebnice Anna von Hausswolff rovněž pracuje se strukturovaným hlukem a delšími plochami, ale na přece jen písničkovější bázi než současní Swans a s příměsí chladné vznešenosti dark wave. Není ale třeba uchylovat se ke klišé o zjemňujícím ženském elementu. Noiseové úseky byly v jejím setu stejně nekompromisní, drásavé a divoce rituální. Celé to korunuje Annin zpěv, stejně uhrančivý ve ztišené a capella pasáži i v apokalyptických crescendech. Takhle si představuju oboustranně prospěšnou symbiózu supportu a hlavní kapely.
Se Swans se ovšem osazenstvo Divadla Archa posunulo do jiného patra. A ač se už při úvodní novinkové skladbě The Knot zdálo, že výš to snad ani nejde hnát, ještě několikrát se přistavovalo. V masivní hudební budově, jejíž růst Michael Gira dirigoval pohyby rukou, kytarovými výpady i šamanským zpěvem, pak i čas ubíhal jiným tempem. Šestičlenná kapela by se podle dynamičnosti pohybů dala rozdělit na dvě sekce: akčnější (Gira, Chris Pravdica s baskytarou a Phil Puleo na bicí) a statičtější (sedící steelkytarista Christoph Hahn a klávesista Paul Wallfisch zaskakující za Thora Harrise, plus vzezřením prvorepublikového profesora disponující Norman Westberg na kytaru). Zástupci obou ale tvoří na stejnou centrálu napojený stavbařský tým. Nešetří se na materiálu ani na pracovním nasazení, nic se neuspěchá, každá cihla je zasazená s maximální důkladností. Dvě a půl hodiny a šest skladeb, jejichž finální délka se jen těžko odhaduje. Vedle dvou novinek (The Knot, The Man Who Refused to Be Unhappy) a jednoho ohlédnutí za albem To Be Kind (Screen Shot) tvořila základ vystoupení letošní deska. Rozsáhlá dvojice Cloud of Forgetting a Cloud of Unknowing a především ultimátní závěr v podobě titulní The Glowing Man, která dovedla koncert až k hranicím představivosti i fyzické výdrže.
Po odchodu ze sálu chvíli trvá, než sluch i mozek přeladí na běžnou realitu. Swans si svůj mýtický status plně zaslouží. Není tajemstvím, že v současné podobě jde o jejich derniéru, k níž dotáhli svůj neuvěřitelný comeback započatý před sedmi lety. A zdrcující set, který předvedli v Arše, skutečně působil jako bod, za který už se dá jen těžko zajít. Bude ale jistě jen otázkou času, kdy se Michael Gira vydá hledat zase jiný, věčně nedohledný „vanishing point“.
Swans (usa) + Anna von Hausswolff (se)
19.10.2016, Divadlo Archa, Praha
foto © Adam Hencze
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.