Valentýnský knižní speciál: Mladá nevěsta Alessandra Baricca

Valentýn je za dveřmi, pojďme si pustit nějakou tu romantickou píseň. „Oh, men don't notice what they got/ Women think of that a lot/ One thousand ways to please your man, oh/ Not even one requires a plan,“ zpívá se v You Live Only Once. Už to vypadá, že snad není vztahová otázka, na kterou by Julian Casablancas neměl odpověď. „You're bad for me like cigarettes/ But I haven't sucked enough of you yet,“ zpívá se v Dead Radio. Už to tak vypadá, že Rowland S. Howard zažil nepočítaně půvabně vyčerpávajících večerů.

Alessandro Baricco by si s oběma velmi dobře rozuměl. Nějakých patnáct let zpátky jsem četl jeho Hedvábí, City, Hrady hněvu a hlavně Oceán moře – doteď si pamatuju, jak jsem ho jedno obzvlášť temné léto četl na balkóně a ty slzy se už ani nesnažil skrývat. Kritici Bariccovi často vyčítali, že je příliš podbízivý, že až moc útočí na základní lidské emoce, že až příliš často říká to, co lidi potřebují slyšet. Je pravda, že motto jeho novinky – „Ti, kteří nás milují, nás zrazují, a my zrazujeme ty, jež milujeme“ – působí jako vzkaz naškrábaný na školní lavici. Nenechám se tím odradit, naopak. Možná je to tím, že jsem v sobě tu chuť po středoškolských romancích, jakkoliv směšně mohou o deset let později působit, pořád ještě neukojil. A nebo to je tím, že Baricco má prostě co říct a umí to sakra dobře napsat. Na rozdíl třeba od Coelha nebo Třeštíkové, k tklivým píčovinám nemusíme chodit daleko.

„Napíšeš mi ještě něco hezkýho, než půjdu spát?“ ptá se mě A. „Ty máš takovou výhodu, že umíš psát, motáš mi tím tak krásně hlavu,“ odpovídá po chvíli. Má to ale vůbec smysl, něco psát, když to umíte? Má smysl dělat cokoliv, když už to umíte? Vzhledem k tomu, že se tu bavíme o jakési nové knize, odpověď je jasná – smysl má všechno, pokud si nemůžete pomoct a musíte to udělat. Pár poťouchlých střel do vlastních řad si ale Baricco neodpustí.

„Pokud životu nasloucháme, najdeme v něm všechno... Já miluju četbu, a tak mám jednu knihu schovanou, ve svém pokoji, a věnuji jí pár chvil před usnutím. A nikdy nemám víc než jednu. Když ji dočtu, zničím ji. Ne že bych vám doporučoval, abyste dělala to samé, jen chci, abyste pochopila vážnost situace.“

A situace je vskutku vážná. Ocitáme se v Itálii, na začátku 20. století. Na scéně se zjeví snová mladá dívka a touží po vdavcích. Ženich je nezvěstný – jak typické! Ujme se jí tedy jeho prapodivná rodina a postupně jí zasvětí do tajů... jo, sexu. Valentýn je sice za dveřmi, ale nebojte, tohle není žádná dementní verze 50 odstínů čehosi. Pouta a bičík umí dneska používat kdejaká blbka, ovšem umět si ve správnou chvíli pomalu odrhnout vlasy, to je pořád kumšt.

„Měla bys to dělat nikoli tak, jako když musíš zvedat díži s moukou, ale jako by to byla věc, kterou děláš na světě nejraději. Nemůže to fungovat, dokud první, kdo se tím vzruší, nejsi ty sama... Vzrušit se. Už se ti to stalo, doufám. Ne, když jsem si upravovala vlasy. To je přesně ta chyba, kterou se snažíme napravit.“

Holky, Mladá nevěsta je ideální dárek pro vaše kluky. A pak ještě těch 999 dalších, které už ale nemusíte shánět, ani je plánovat.

P.S. Příběh Mladé nevěsty končí v luxusním bordelu. Nic zásadního vám neprozradím, když napíšu, že pravou lásku nakonec holka najde až tam. Feministky můžou prskat, jak chtějí, bohužel pro ně je tahle kniha zcela nad-genderová. A kdyby přece bylo nějakých námitek proti tomu, jak Baricco zachází s ženskou důstojností a suverenitou, jeho odpověď jste už četli před chvílí – „Ne že bych vám doporučoval, abyste dělala to samé, jen chci, abyste pochopila vážnost situace.“