Cyklóny uplynulých obrazů (Letní filmová škola 2024)

Když se člověk mnoho let vrací na jeden týden v roce do stejného města, začne si všímat sedimentů vzpomínek. Každý druhý stůl u pivního stanu odkazuje na noční debatu kdysi dávno o čemsi, co se zdálo podstatné, kantýna na Mariánském náměstí upomíná na uvařená i strávená jídla a v jednotlivých sálech se s ukazováčkem napřaženým k sedačkám, kde jsme seděli, vzpomíná na roky vzdálené projekce. Všechno se opakuje a variuje. Zatímco fragmenty časem pohřbených zážitků se derou na povrch, jednotlivé dny letošního ročníku začínají splývat v amorfní nehmotu, z níž příští rok zbude v další vrstvě mentální usazeniny jen to nejdůležitější.

Jak se festival blíží ke konci, lidí ubývá a atmosféra zdomácňuje. Fronty se na největší hity sice stále tvoří, ale do sálu se většinou dostávají i ti nejpomalejší. Snímek Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská, 2024) jsem viděl už ve Varech, do Klubu kultury se na něj ale vypravuji znovu, abych se ujistil, že jeho téměř nekritické přijetí je oprávněné. Před téměř zaplněným publikem se odvíjí třicet let života Libuše Jarcovjákové zachycených v jejích fotografiích, které doprovázejí deníkové záznamy předčítané samotnou protagonistkou.

Po skončení projekce dostávám karlovarské déjà vu, bouřlivý potlesk doplněný jásáním provází několik minut trvající titulky, někteří si dokonce stoupají. Filmovka není Cannes ani Vary, takhle euforické přijetí se tady moc nenosí. Potlesk dosahuje vrcholu, když na pódium přichází režisérka Klára Tasovská, střihač Alexander Kashcheev, a nakonec samotná sedmdesátnice Libuše Jarcovjáková, do které je v té chvíli platonicky zamilovaná většina sálu. Stále moc nevěřím tomu, že dokument zvládne v distribuci takto masivně naplňovat i regionální kina, za skvělou kombinaci lidskosti, aktuálních témat spojených s identitou, jinakostí a outsiderstvím a rytmicky dokonale zvládnutému střihu mu to každopádně přeji.

Hradiště zase prosycuje příjemně venkovská vůně hnojiva, jehož zdroj a podstata tvoří jedno z nevyčerpatelných témat small talků. U pomníku neznámého vojína zpívá mladý kytarista, obklopen trojicí mužů popíjející víno z plastových kelímků, falešně refrén „Tohle je ráááj“. Jak se ukazuje z výstavy plakátů ve Hvězdě, „Ráj filmu“ byl několik let i slogan filmovky. Stánkaři naproti pěvci, u kterých si kupuju tacos, se ale zdají být spíš v očistci. „Ne, tuhle ať už znovu neprzní,“ říkají si mezi sebou a dohadují se, kdo mu to půjde říct. Nakonec mi jen rezignovaně podávají jídlo.

Během festivalového dojezdu upřednostňuju délku před kvantitou a krátce po sobě vidím trojici filmů, jejichž souhrnná stopáž atakuje deset hodin. Diváci, sledující ve Slováckém divadle více než tříhodinový opus Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (Chantal Akermanová, 1975), čekají dlouhé desítky minut, vyplněné stereotypní rutinou domácích prací snímaných statickými záběry, na chvíli, kdy hlavní hrdinka převaří brambory a začnou se dít věci. Napjatě vyhlížený moment, jenž v úvodu avizoval Ondřej Pavlík, drží na sedačkách většinu přítomných. Teprve když nastane a nepřinese zdánlivě nic dramatického, odcházejí někteří malověrní a zahazují tak několik investovaných hodin.

Etalon feministického filmu Chantal Akermanové kontrastuje s pozdní satirou Federica Felliniho Město žen (1980). Režisér, v tu dobu šedesátník, si v příběhu o donchuánovi ocitajícím se na feministické konferenci utahuje z názorového proudu často způsobem, který dnes působí vousatě. Jedním dech se ale zvládá posmívat i sobě a starosvětskému macho chlapáctví, jehož umíráček nemůže přeslechnout. Od záměrně aseptického formalismu Akermanové ho přesto nejvíce odlišuje forma vesele mísící prvky snu, cirkusu, karnevalu a opulentnosti. Dlouhometrážní trojku završuju zatím posledním celovečerákem Davida Lynche, tvůrce, jehož jméno rezonuje ve zběžně zachycených střípcích hovorů nejvíc. Při sledování se držím režisérovy poučky, že jeho filmy se mají prožít, nikoli pochopit a nejvíc ve mně rezonuje děsivě nekontrolovatelný smích jedné z divaček, který jako by se snažil zakrýt hluboký úlek.

Filmovka se začíná rozkládat. Náctiletý brigádník veze na vozíku výdejník vody pitné vody, jehož poloprázdná nádrž se na jednou převáží a strhává celý přístroj k zemi. Coby jediného svědka téhle havárie mě neúspěšný stěhovák žádá, abych mu pomohl nádrž přiblížit ke stanu České televize. Souhlasím, při dekonstrukci by měl každý přiložit ruku k dílu.

Dramaturgové půlnoční sekce už dlouho dopředu avizovali, že na poslední půlnočku, která se pro mnohé stává i závěrečnou projekcí Letní filmové školy, je potřeba propašovat co nejvíce plechovek s pivem. Ty totiž rád se sykotem a gejzíry pěny otevírá i titulní hrdina buranské variace Monty Pythonů Barry McKenzie drží hladinu (Bruce Beresford, 1974). Nemalá část fanoušků pokleslé zábavy ho před plátnem napodobuje a halou zní rozzlobené: „Zas úplně celá od toho být nemusím!“ Loučení probíhá v atmosféře trochu uměle působící radosti, vtípky odměňované jásotem a tleskáním by asi za jiných okolností zůstaly bez odezvy.

Ke spacáku, který na mě čeká na vzdálené straně tělocvičny gymnázia, by se poslední noc dalo dostat poslepu, aniž bych při tom šlápl na jedinou hlavu, možnost ještě před pár dny nepředstavitelná. Ráno už zbývá jen vrátit kelímek a další rok čekat na obrazy, které uherskohradišské stimuly probudí příště.