keša | Články / Reporty | 04.08.2022
Tuhle sekci mám na Letní filmové škole nejraději, vždycky to tak bylo. Dnešní očekávání je velké, dost mě zajímá, jak se Franzie popasují s italským filmem Lakomství z roku 1918, v němž dominuje Francesca Bertini.
Lakomství jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů, na plátně seznamovačka s těmi, co mají prachy ulité pod polštářem. Hořkosladká vybrnkávačka ze strany Franzie. Zpěv Veroniky Stříbrné se přidává až po čase, nenápadně vplouvá do kytar, bicích a kláves, netrčí, slova jsou rozmazaná, jen občas zaslechnu italštinu, kterou k filmu náhodně sází. Jde tak o další hudební nástroj, hlas několikrát supluje kytaru, bez zbytečného sólování. Bože, takhle to chci slyšet na další desce!
Franzie se filmem baví, komunikují mezi sebou, hází na sebe ksichty, odpočítávají starty jednotlivých scén. Když na plátně pozorujeme hi-class večírek, muzikanti vyšvihnou jazzový standard s walking bass. Kapela reaguje na každou změnu prostředí novým trackem, vzniká nebývalá hudební koláž, každý pes jiná ves. V ponuřejších pasážích zní jen rozostřená shoegaze kytara s tikáním na hajtku, bicí místy přestanou hrát úplně, bubeník bere do rukou klarinet, který doplňuje jen synťák. Franzie ví, kdy vypnout, a nejdou za každou cenu do plných, ego stojí stranou, slowcore. Následuje tanec na plátně, elektro na stagi. V exponovaných pasážích by mohla být aj ruka hore, pod plátnem metalová nálož, jindy zase kraut.
Když srdíčko lakomé tety nevydrží, hlas se poprvé odpoutá od kapely až do operních výšin a přehluší všechno ostatní, silná přehrávka jak na plátně, tak pod ním, skvělá dynamika. Výstřel z pistole načasován přesně, rána do virblu při stisku kohoutku nadzvedne pár lidí ze sedačky kolem mě, pak jen vazbení kytar, nejsilnější moment, smrt jak se patří.
S lakotou se Franzie vypořádali skvěle, rozdali všechno, co měli doposud ukryté, vysypali všechno z nejrůznějších hudebních škatulek. Kdo je slyšel prvně, ten by těžko odhadl, z jaké škatulky sypou mimo plátno.
Letní filmová škola
29. 7. – 4. 8. 2022 Uherské Hradiště
foto © se svolením LFŠ
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.