Hádanky z Utrechtu #4: Náhodný tanec

Některé dny uběhnou až příliš rychle. Ani si toho nevšimnete. Třetí festivalový den byl jeden z nich, kondenzace programu do sotva pěti hodin tomu taky nepomohla. Ale řekněte, kdy naposledy jste měli v šest večer tzv. po festivalu? Letošní Le Guess Who? získalo díky v sobotu spuštěným vládním opatřením úplně jinou dynamiku, na atmosféře se to ale kupodivu neodrazilo.

Sobota je v Holandsku zasvěcena všemožným trhům, nákupům a vůbec se chodí ven. Nejinak tomu bylo i včera. Město bylo plné, jako by si lidé řekli: dobře, večery musíme oželet, ale to, co děláme přes den, nám nikdo nevezme. Přitom to nebylo na sílu, naopak, objevila se značení informující na veřejných místech o nutnosti rozestupů, násobně mnohem více lidí mělo roušku a vůbec všichni se chovali disciplinovaně a ohleduplně. Prostě měli potřebu udržet si alespoň určitou míru normality, běžných radostí života.

Poměrně striktní opatření se na programu logicky podepsala. Pořadatelé se snažili zachovat, co šlo, ostatně mnozí umělci už byli ve městě – při výměně kontrolní pásky jsem potkal Shabaku Hutchingse, což bylo znamení, že o nedělní koncert Sons of Kemet nepřijdeme. Přesto z denního lineupu nějakých devět deset jmen zmizelo, určitě byla škoda francouzské garážové dvojice The Limiñanas nebo loni se po několikaleté pauze navrátivších Bohren & der Club of Gore. Několik měsíců pečlivě budovaná dramaturgie dne i jednotlivých scén tak vzala za své, například začátek koncertu keňských Duma by na čtvrt na čtyři odpoledne asi žádný rozumně uvažující člověk nestanovil. Ale bylo to jedno. Duma zaznamenala asi největší frontu na festivalu, už pár minut před začátkem Pandora nestačila a had lidí toužících po africkém výprasku se vinul přes celé patro Tivoli Vredenburg.

Pokud jsem v reportu z prvního dne psal, jak je skvělé si na Le Guess Who? vychutnávat celé koncerty, sobotní odpoledne nebylo tím případem. Některé show se zdaleka nepovedly tak, jak by si člověk představoval, například vystoupení Damon Locks’s Black Monument Ensemble. Na chicagský soubor jsem se velmi těšil, letošní album Now je skvělé, ale živě to bylo takové... rozpačité. Znamenitý byl bubeník stejně jako vždy omamující Angel Bat Dawid se svým charismatem i klarinetem, podobně okouzlovaly další tři zpěvačky, ale celkově to nějak nešlo dohromady a taneční samply, které kapelník do živelného projevu kapely pouštěl, působily uměle. Zklamání. V tu chvíli dvojnásob zamrzelo vynechání AV show Vladislava Delaye a zejména koncert Jessicy Moss (Thee Silver Mt. Zion), kteří hráli ve stejný čas.

Nakonec asi největším zážitkem dne byl divoký koncert Pink Siifu s mimořádně namakanou kapelou (David říká RATM, já spíš Living Colour), ale stejně jsme nevydrželi do konce. Bylo nutno vidět kousek Alabastera dePlumea (kapku zklamání) a brazilského kytaristy Kika Dinucciho, kterého mi včera doporučil Alex Figueira. Jenže na něj se i dvacet minut po začátku stála před Janskerkem fronta. Vedle rozjetého Pink Siifu se tak bude asi nejvíce vzpomínat na koncert západokavkazského souboru Jrpjej se sólistou Zaurem Nagoyem, jehož temné i teskné melodie posbírané od předků do kostela Jacobikerk sedly náramně. A dnes už všechno na sezení. To jsem tedy zvědavý, jak dlouho to publikum na koncertech Sons of Kemet nebo Oh Sees vydrží.