How did I die? (Einstürzende Neubauten a válečné lamento)

Nemá cenu naříkat nad zvoleným prostorem pro uvedení nového projektu Lament německých industriálních klasiků Einstürzende Neubauten, šviháků, kteří patří do dob první republiky, říšských sněmů i socialistické architektury, stejně jako do středověku. Pokud to bylo postavené tak, že buď Retro Music Hall na šestou, nebo nic, tak ani popel. A když pominu architektonické dispozice nebo exteriérovou parádu, problém byl jen ve velikosti „klubu“. Hodinu na dvaceti centimetrech čtverečních bez hnutí, to už se mi dlouho nestalo, tleskat museli jiní.

A taky tleskali jako zběsilí. Ne, na tom by nebylo nic divného, vždyť šlo o koncert Einstürzende Neubauten a ti u nás mají na šrotu ustláno, pokud by ale nešlo o koncert Einstürzende Neubauten, který byl tak trochu jiný i na jejich poměry. Možná někoho vyděsilo, že si mohl před začátkem koupit program k live-performances, což jednoznačně odkazovalo na inscenační charakter představení. Program alias brožura se mohla hodit hlavně těm, kteří neměli povědomí o konceptu Lament, jenž vznikl na zakázku belgického města Diskmuide a vztahuje se k výročí první světové války. Blixa Bargeld se hrabal v místních archivech, hledal původní nahrávky ve zvukovém oddělení berlínské Humboldtovy univerzity, pátral po nových souvislostech, splétal malé náměty do výsledné koláže, vytahoval staré a starší autory, původní písničky, šel až k renesančním autorům a středověkým sborovým zpěvům. A podle toho vypadá i stylové rozpětí „divadelního alba“.

Lament obsáhne mnohé: hymny, dokumentární hlasové záznamy, balady, chóry, marš i rockovou skladbu, cover, smyčcové miniatury, industriální smršť, mluvené slovo, podivné mixy lidových popěvků a nadčasového folku, éterický ambient. Jde o dramaturgickou skladbu zcela odlišnou od hudební nahrávky v tradičním smyslu slova, tady nejde o koncert, kde by se proti desce přehazovaly songy a na závěr nechávaly ty, co více šlapou a gradují, jiná hra. To, co vám to musí vyvážit, je vizuál, jakkoliv se nebavíme o herectví. Vizuál postavený na dokonalém sladění prudce elegantní kapely v oblecích, a se zdánlivě chladným, odměřeným výrazem, se zvířecím Alexanderem Hackem, který si na vestičku (bez košile) už nevzal sako, ale jen kérky (a rukavice) a statickou úhledností smyčcového kvarteta na pódiu plném kovového bordelu a rockových aparátů. Když v úvodním vále Bargeld pouze stojí a zvedá/odkládá cedule s titulky uvádějícími „do děje“, obáváte se, že tohle bude dělat celý večer. Obrovská ozvučná deska/vana, ve které kvedlají Hacke s Unruhem, jde po prvních dvou skladbách pryč a na její místo nastupují horizontálně položené píšťaly (plastic pipes), které můžou stejně dobře připomínat raketomety. Právě přestavby jsou výrazným dramatickým prvkem a v kontextu celé scény (navíc v diskotékovém bazénu) působí velmi nezvykle.

První polovina tak uběhne svižně, dění na jevišti i odlišné první čtyři kusy uzavírá kapitální kláda Der 1. Weltkrieg s instalatérskými trubkami, které slouží coby perkuse (každá trubka představuje zemi účastnící se války, délka zase dobu, jakou v ní byla). Hypnotický rytmus o stálém bpm 120 provází hlasy z pozadí, které hlásí jen názvy měst, téměř patnáct minut tribálního rauše, který jako by ani neměl/nemusel skončit. Po pomalejších kusech On Patrol in No Man´s Land (o prvním afro-americkém pluku Harlem Hellfighters ve světové válce) a Achterland se zjeví třídílné titulní lamento, které nastaví posluchačské pozornosti svou pravou tvář. Ambientní plochy s vrstvenými abstraktními vokály, pak hrozivě drobené ticho zabité dunivými bicími a trojka v podobě zašlých nahrávek poztrácených hlasů a rmutných smyčců, když v základu skladby lze stopovat moteto holandského renesančního skladatele Clemense non Papa. Druhý vrchol přichází s působivou How Did I Die, která sice může připomenout Bargeldovu píseň A Quiet Life (w. Teho Tardo), ale v rámci konceptu postaveného na reziduích všeho druhu to ani nelze brát jako výtku, tím spíš, že z celku Lament vyčnívá svým dramatickým minimalismem, který má zároveň písňový potenciál. Pak zazní poslední tři části, z nichž největší aplaus, zřejmě zcela pochopitelně, sklízí Sag Mir Wo Die Blumen Sind aneb Řekni, kde ty kytky jsou. Je otázka, nakolik jsou nutné přídavky (rouhání), navíc přídavky, které jdou mimo koncept (z desek Perpetuum Mobile a Alless Wieder Offen), ale fanoušek si žádá své. Ovace jsou tak intenzivní, že začnu pochybovat o tom, jak vnímavý a otevřený tuzemský fanoušek vlastně je. Jsem tak překvapený, že když nadšenec na balkoně začne u představovačky po každém jméně jódlovat, jakože opravdu jódlovat, udělá se mi špatně.

Lament není tím dílem, které si budete pouštět do omrzení, není to tradiční deska, nejsou to Einstürzende Neubauten, jak je znáte. Ale pročtěte si náležité informace na webu kapely k tomuhle tvaru, podívejte se, co všechno dali dohromady a kam vedou jednotlivé nitky. Kromě fascinace skupinou, její tvorbou i válkou samotnou se vám snad dostane uvědomění toho, že první světová válka nebyla zase tak dávno a hlavně že některá fakta a události se až nápadně podobají těm dnešním. Protože dřív nebo později přijde někdo, kdo řekne, že to tak hrozné nebylo a že bysme měli zapomenout, stejně jako na další „historické události“. A nebude muset to být ani prezident, aby vám zavřel oči hloupostí.