I Adore Life (Savages)

Je možný zahlédnout tě tu v dost podivný hodiny, říká potkávací muž, který prostě musí být hudebník, zatímco pouští svá dvě děcka z auta. Co na to říct. Jediná publikovatelná odpověď krade z názvu nové desky čtyř londýnských divoženek Savages – I Adore Life.

Možná vám to na první poslech nepřijde, ale druhá deska postpunkového revivalu Savages, to je téměř sbírka love songů. Asi si říkáte, takhle heavy písně o lásce nezní, ale... stejně jako o povaze předsudků, můžeme hodiny debatovat o povaze love songů.

Je často těžší psát o něčem, s čím souzníte, obzvlášť když vám to blízcí vymlouvají vzhledem ke zjevné společenské nepřijatelnosti. Své o tom ví Minnie Bruce Pratt, americká aktivistka, akademička, básnířka, lesbička, jejíž kniha básní Crimes Against Nature inspirovala téma titulní písně desky s názvem Adore. Pratt opustila v 70. letech svého muže a dvě děti pro jinou ženu. Vzhledem k tehdejšímu postoji americké společnosti k homosexualitě to šlo ruku v ruce se ztrátou opatrovnictví dětí. Jehnny Beth: ”Ten příběh se mě opravdu dotkl. Udělat něco velkého pro lásku a pak čelit pocitu viny, který se nezbytně dostaví. Jak blízko sousedí láska s pocity, jako jsou strach, úzkost nebo opuštěnost...”

Univerzální sdělení téhle desky se týká všech. “Vždycky jsem byla posedlá myšlenkou, jak jednoduché je propásnout svůj život. Nenaplnit svůj osud, své poslání. Připadá mi děsivé, když lidé, které mám ráda, brání sami sobě stát se tím, kým skutečně jsou.”

Slunce pálí do očí skrze okénko autobusu. Zasněžená krajina, jedu na pohřeb a přemýšlím o situacích, kdy je krutost nevyhnutelná, ba prospěšná. Šílení a zdánlivá krutost Savages nejsou samoúčelné. Po první desce Silence Yourself, která je spíš oslavou a shrnutím živého hraní, přijaly holky výzvu a nahrály své party každá zvlášť. Hluková smršť. Štěkavé vokály. Agresivita. Dopad drtivý jako podrážka martensky, pod níž končí život hmyzu. Stojí za tím i přesun nahrávání z londýnského studia s příliš nízkým stropem, který tlumil zvuk kapely. Adore Life mohlo skončit jako sbírka pomalých balad, k čemuž naštěstí nedošlo. Jak taky mohlo, když neskromným cílem bylo nahrát “loudest songs ever”. Pokud tady cítíte ironii z mé strany, jen malinkou. Můžete jim vyčítat počínající nabubřelost a patetičnost stran některých textů, i naivní touhu změnit svět, ale radši si představte, že v nevkusně nazdobené obřadní síni pustíte místo ohraných cajdáků Adore s grandiózním finále. Kombinace intenzity, zranitelnosti, křehkosti života a touhy žít navěky.

I understand the urgency of life
In the distance there is truth
which cuts like knife

Navíc komu jinému než rodilé Francouzce Jehnny Beth (Camille Berthomier) odpustit občasnou do sebe zahleděnost. Když sledujete v osmi Psycho a rodiče vám ordinují Godarda, Truffauta a Hitchcocka místo bedny, nejenže budete nenávidět Amélii z Montmartru, ale klidně si do huby vezmete i Adama Smithe, který na vás svou neviditelnou rukou vztáhne v tracku Evil.

Adore Life je kompaktní stejně jako zaťatá pěst na obálce. Fungují nářezy (Answer, Sad Person, T.I.W.Y.G) i pomalejší věci (Slowing Down the World, Adore ). Uslyšíte začátky, co se klepou jako poklička na rozviklaných menážkách, začátky, co zní jako konec světa, uslyšíte inspiraci Swans i konce čerpající z teatrálnosti klasických francouzských šansoniérů, jako jsou Serge Gainsbourg, Jacques Brel či Edith Piaf. Brutálně intenzivní kouzlo má I Need Something New, vzniklá z improvizace přímo na stagi - je z ní cítit svoboda a lehkost, žádné velké promýšlení.

Ta deska je skvělá. Zlá v tom nejlepším slova smyslu.

“Words of hope in a world of doom.”