Pavla Slezáková | Články / Recenze | 20.02.2014
Skutečnost, že kapela dokáže plout s depresivní bárkou bez jakékoliv kontroly vesel, byla až donedávna nepředstavitelnou báchorkou. Londýnské divošky Savages se však nezastaví před ničím, natož před misogynskými názory starých old shatterhandů. Jejich debut Silence Yourself, nominovaný na prestižní Mercury Prize po boku takového esa, jakým je David Bowie, má už sám o sobě jistou vypovídací hodnotu, ale co přesně očekávat od čtyř černě oděných dívek?
Od první skladby dokazují, že veškeré stereotypy jsou ty tam. Holky v čele s francouzskou rodačkou Jehnny Beth (vl. jménem Camille Berthomier) míří rovnou k věci a jejich přímočarost je očividná jak v textech, tak i v hutném, propracovaném zvuku. Tracky nepojednávají o lásce, spíše agresivně popisují vztahy mezi oběma pohlavími. Garážové bicí, ikonický Fender namazaný grungeovou medovinou a basovka často přebírající otěže skladeb jsou jasným důkazem toho, že Savages umějí vzít za řetězy. Honosné kytarové riffy doprovázené kovovými bubny násilně bijí do tváře a mysteriózně znějící písně plynou v podobné náladě celých čtyřicet minut. Emocemi nabitý zpěv proniká do morku kostí a jeho syrovost navozuje pocit beznaděje a propasti, do které se díky umně použitým kytarovým efektům nekontrolovatelně propadáme. Předělová skladba Dead Nature dotváří post-apokalyptickou atmosféru desky a punkové skladby She Will, Hit Me nebo No Face a Husbands jako by vypadly z repertoáru amerických Yeah Yeah Yeahs. Především No Face a Husbands přímo ječí po záchranné brzdě, které se nám dostává v podobě posledního songu.
Žízeň hasící klavír se v kombinaci s klarinetem stávají stravitelnější pro jemnější povahy, nicméně v rámci celku je volba těchto nástrojů více než překvapující. Album působí jako teplá pryskyřicová koupel, ve které díky Savages, přestože nepřicházejí s ničím, co bychom už předtím neslyšeli, vydržíte až do samotného konce.
Savages – Silence Yourself (Matador, 2013)
http://savagesband.com
Live: Savages (uk) + A Dead Forest Index (aus), 28.2.2014, Rock Café, Praha
https://www.facebook.com/events/616231328422828
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.