Megalit megalitům (Steve von Till)

Steve von Till po loňském písničkaření a další porci bahna s Neurosis pokračuje směle dál. Pro letošek tu máme nového Harvestmana. Třetího řadového, toho, který přichází po sedmi letech studiové odmlky.

Pauza je to na Tillovy workoholické poměry dlouhá, s revolucí v kontextu diskografie však novinka Music for Megaliths nepřichází. Filozofie zůstává stejná, zvuk do jisté míry též. I nyní se setkáme s psychedelickou mlhou, s venkovem, přírodou, mystičností. Přesto se nový Harvestman prezentuje jinak než ten raný. Působí rozvážněji, uceleněji a krom všeho přichází oděn do doposud nejpřesvědčivějšího obalu.

Jak novinkové Music for Megaliths jednoduše vystihnout? Je tajemné. Od prvních tónů až po ty poslední disponuje ucelenou atmosférou z kategorie ponurých, přesto ne nutně negativních. Ano, tajemno bude to správné slovo. Tajemno opřené o mýty, rustikální ozvěny, rituály.

Málomluvná hudba plyne bez rušivých prvků, bez vybočujících skladeb. Daleko spíš než na vývoj písní se Harvestman soustředí na gradaci celku. V první třetině převažuje trpělivě plynoucí droning – místy se dá mluvit o uhrančivosti, jindy o přílišném vzduchoprázdnu, v němž není co objevovat. S postupem času nastupuje stále znatelnější gradace, nejprve se přidává rytmika a v předposlední skladbě (Sundown) dokonce hrátky s hlukem. Ne však za cenu ničení atmosféry, střídmě.

Skladby nejsou nabité množstvím použitých motivů, hlavní téma neprochází velkým počtem obměn, ovšem sugestivní atmosféře to nic neubírá. Soudržnosti materiálu napomáhá i střízlivě zvolená stopáž, především její zásluhou se dají méně intenzivní místa strávit a nezanechávají dojem přebytečné vaty. Tillem oslovené megality tak můžou být spokojeny, ze svých míst se ale nepohnou.