Nejlepší texty Full Moonu 2020: Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

"Je ostuda, že mi trvalo 23 let, než jsem konečně něco napsal o svém otci. Byl to fantastický umanutec, který v období, co pamatuji (když jsem se narodil, bylo mu už 39 roků), prakticky nevycházel z ateliéru - místa intenzivní práce, bouřlivých diskuzí, oslav i tryzen, mariáše, technologických, kovoliteckých experimentů i pálení slivovice - kam, když jsem s tátou potřeboval mluvit, nebo si jen sednout, kouřit a dívat se, jak modeluje, jsem mohl kdykoliv bez předchozího telefonátu přijít s jistotou, že ho tam zastihnu."

Před brněnským Domem umění stojí několikametrové dřevěné bednění. Obal z betonové tvárnice vzdálené odsud vzdušnou čarou tři kilometry. Bednění funguje jako poutač na výstavu, která završuje několikaletou práci Martina Zeta zabývající se dílem svého otce, věrného komunisty a prominentního sochaře minulého režimu Miloše Zeta. Samotná čtyřicetitunová krychle s průhledem je stokrát zvětšená tvárnice, která byla před více než padesáti lety určena ke stavbě zdi na sídliště. Hra s měřítkem, materiálem, kompozicí nebo změnou umístění a perspektivy je jedním z hlavních motivů výstavy, která mění pohled na samotné sochařství a povyšuje to, co je považováno za pomocný prostředek sochařů, na její úroveň.

Martin Zet už několik let objíždí a hledá otcovy realizace v architektuře i otevřeném prostoru, snaží se společně se svojí pracovní skupinou udělat soupis všech jeho děl, shromažďuje dokumenty, dělá zápisky, natáčí sochy na video. Zatímco jiní umělci zabývající se tématem svých rodičů-umělců většinou jejich díla přímými zásahy deformují, Zet se na svého otce obrací s největší možnou láskou a respektem. K jeho sochám se chová uctivě, až pietně, rekapituluje fáze jejich vzniku, stará se o to, aby s nimi bylo dobře zacházeno, aby nebyly přesouvány na místa, která by jim nesvědčila. Zároveň je ale používá jako materiál pro vlastní práci. Otcovy sochy transformuje, skenuje, zvětšuje a zmenšuje podle vlastní libosti. Na brněnské výstavě pracuje jednak s principy změny dispozice sochy a jednak s momentem proměny chápání toho, co je to socha. Z toho, co mělo sloužit jen jako pomůcka nebo nenápadný doplněk urbanistického celku dělá samostatný umělecký objekt. Původně třícentimetrovou figurku, která sloužila pro představu lidského měřítka k modelu kašny, zvětšil do velikosti člověka (konkrétně sebe). Obrovský sokl z Partyzánského památníku na Moravě nebo dekorativní zeď ze sídliště Pankrác postavil v galerii znovu v reálné velikosti, jen v jiném materiálu.

Hranice mezi tvorbou otce a syna se na výstavě stírají, jeden doříkává, co druhý nestihl nebo mu podsouvá to, co by ani říct nechtěl. Je v tom Zetova oblíbená mystifikace a manipulace jak divákem, tak samotným dílem jeho otce. Díla obou Zetů se prolínají, kromě skutečně zasvěcených nikdo neví, co kdo vytvořil. Není zde jediný popisek, jediná pomůcka nebo rada, která by umožnila pochopit, co vidíme. Lávka, kterou Zet postavil skrz tři hlavní sály galerie, ještě zdůrazňuje vzdálenost a odstup s jakým vystavené modely, fotografie papírových maket a sokly vnímáme. Sochařské a rodinné téma se odhmotňuje, získává transcendentální charakter. Divák se ocitá v roli vetřelce vstupujícího na území, kde nemá co dělat a kde je bezradný, protože se před ním odehrává děj, který nedokáže rozumem rozklíčovat. To, že se zde nic zbytečně nevysvětluje, jen umocňuje pocit intimního dialogu dvou navzájem si blízkých lidí.