Spiritualita riffu YOB

Doom metal nabral druhý dech v devadesátých letech s příchodem stoner/doom metalových kapel jako Sleep, Electric Wizard nebo třeba takových YOB. Black Sabbath jako meditující hašašíni. Pomalé až střednětempé, vláčné skladby, které se táhnou jako hustý dým. Těžko se divit, kolik narážek na hulení v doom metalu po Sabbathech je možné najít. Těžké riffy s heavymetalovými melodie zkroucenými jiným (subjektivně vzato pomalejším) plynutím času nevybízí ani tak k točení řepou, jako spíš k tomu zavřít oči a vydat se do říše Quantum Mystic. Hledání spirituality (v) riffu.

Vyklizení cesty pro vzestup. Lehce naflangerovaná čistá kytara s psychedelickým nádechem. Po chvíli, tedy po minutě dvacet, to všechno začne dunět tak, jako kdyby kytarové vlny měly člověka zatlačit do podlahy, vytlačit jeho duši na astrální výlet napříč galaxií. Mohutný zvuk? Eufemismus. MOHUTNÁ tlaková vlna. Mít i z nahrávky a přes sluchátka takový pocit je magie. Billy Anderson nejspíš doma místo větráků používá stěny přehulených aparátů. Otvírák se stopáží 16:56 s filosofujícím voiceoverem - tohle není background music na cestu do práce, rychlou činnost jakéhokoli druhu nebo pro lidi, co pospíchají tak, že dýchají řitním otvorem.

Time to wake up. What is reality? Obviously, no one can say, because it’s not word. It isn’t material, it’s just an idea. It isn’t spiritual, that’s also an idea. Time to wake up. Úder přichází až nemilosrdně načasovaně po poslední větě. Existencialismus stlačen do riffu. Zvuk kytar zní tentokrát méně disonantně a méně podladěně, hypnotická těžkost s andersonovskou repeticí „někdy je riff tak dobrý, že trvá hodinu“ zůstává. Opakování a ohýbání (časově, melodicky) ústředních motivů spolu s klidnými pasážemi, kde se téměř neslyšně a monotónně opakuje jeden akord a buří basa (Unmask the Spectre), nebo s brnkáním opiového nádechu na dvě struny, kdy se temporální vnímání mění v zastavený čas a posluchač se dostává „někam jinam“, aby zase přišla další rána. Hypnotické i náročné na posluchačovu pozornost, střet agresivní hlasitosti s uklidňujícím bezčasím narušeným další výpadem vedoucímu snad až ke katarzi?

První melodie, co zní bezpečně. První melodie, co nezní jako past, ve které čas stojí a/nebo plyne jako donekonečna se rozpínající karamel. Čas je relativní pojem, strach nakonec taky. Mike Scheidt střídá svůj chraplavý řev za zpěv, smířlivý konec. Změna až téměř neuvěřitelná. Čas probudit se? Odmítnutí světa idejí? Plato, go fuck yourself? Jak říkal objímač turínských koní, kdo chce najít, najde a bude se tvářit překvapeně, že našel.