Volný pád

Ve své druhé autobiografické knize Volný pád se Nicolai Lilin věnuje době strávené ve válkou zmítaném Čečensku. Oproti Lilinově prvotině Sibiřská výchova, kde se věnoval specifickému fungování urcké kriminálnické komunity v Podněstří, jež byla psána formou nenavazujících útržkovitých flashbacků z dětství, Volný pád je souvislým románem, který pohledem člena ruského speciálního komanda zachycuje děsy a hrůzy válečného konfliktu. Podobně jako v Sibiřské výchově je i ve Volném pádu vykresleno lidské soužití v konkrétní subkultuře (armádních složkách) a Lilinův subjektivní pohled na vojenské podmínky a akce, jichž se stal svědkem a aktivně se jich účastnil.

V čečenském konfliktu se nepřítelem nestává a priori pouze strana muslimských žoldáků, ale také někteří vysocí představitelé ruské armády, kteří pro svůj vlastní zisk udělají cokoliv – prodávají zbraně znepřátelené straně, neváhají obětovat vlastní lidi. Podstatou rozdmýchaného konfliktu není boj proti terorismu; vysvětlení je z pohledu aktivních účastníků v uniformě prozaické: „... děláme bordel, abysme odvrátili pozornost od vážnejch věcí, který se tady na tom místě dějou.“ Absurdita ideálů, za které vojáci bojují, má k označení „kafkárna“ blíže než kdykoliv předtím: „Ústavní pořádek jsme nastolili my sami, ideál, za nějž jsme byli ochotni položit život, ideál, který jsme všichni nenáviděli…”

Ve válce jde veškerý humanismus (tak pompézně představován postavou Toma Hankse ve filmu Zachraňte vojína Ryana) stranou. Civilní obyvatelstvo je považováno za spojence opačné strany a jednoznačné rozdělení na „my a oni“ se stává pravidlem. Proto snad ani nepřekvapí, že civilisté splývají s šedí válečné vřavy a nejsou ani reálně vnímáni. Sadismus, který má protistraně ukázat, „kdo je tady pánem“, se vyjevuje v celé své nahotě: „Arab měl celou hruď staženou z kůže, od pupku až ke krku. Omdlel, ale bylo vidět, že slabě dýchá.“ Jedná se o pověstnou hrubou záplatu? Jedinou možností, jak přežít šílenosti pekla, je citové vyprahnutí. To, co člověka obklopuje se na něm ovšem nekompromisně projevuje. O tom, že autor z nelidského prostředí ještě úplně neotupěl, svědčí pocity, které nejsou zastřeny optikou strojů na zabíjení: „...jako bychom se topili v nelidském násilí, které mění lidi, ničí je, i naše duše byly jen ruiny…”

Jelikož se nasazení v Čečensku týká nejen profesionálních vojáků, ale také branců, kteří jsou nuceni „odkroutit“si dva nucené roky, Lilinovo alter ego se znovu ocitá v civilu. Jako mnoho ostatních, jež čelili stresu v bojových situací, trápí Nikolaie veteránský syndrom. „Netknutá okna se skly, a za těmi skly pohodlný a mírumilovný život uprostřed pořádku: žárovky v lampách na svém místě, barevné záclonky, květiny na parapetech… to všechno mi připadalo příšerné.” To, co ve válkou spálené zemi člověk považoval za normální způsob bytí, v civilním životě nemůže vystát (obdobná situace je popsána v knize Patricka Chauvela Apač, který chtěl být orlem, kde válečný zabiják vyměnil vietnamskou džungli za tu pařížskou, betonovou.)

A závěrem? Snad jen citovat ruské rčení: „Dcera prostitutka je pro rodinu menší ostuda než syn voják.”