The Afghan Whigs: One of the greatest bands in the sky

Tak to se podívejme! Greg Dulli prý zastínil svá díla z devadesátých let, shodují se téměř všechny recenze nového alba Dynamite Steps jeho dlouhodobého projektu The Twilight Singers. A nekecaj. Tedy v tom, že ta deska je vážně skvělá. Problém je, že se to dá říct skoro o každém Dulliho hudebním počinu. A zvlášť o nahrávkách Afghan Whigs, „jedné z nejlepších kapel na Zemi“.

„One of the greatest bands on Earth!“ To jsou slova Jonathana Ponemana, jednoho z dvojice zakladatelů a dodnes majitelů a výkonných ředitelů mýty opředeného labelu Sub Pop, která pronesl v roce 1992 ve speciálním hodinovém pořadu o Sub Popu na MTV. Poneman a jeho kolega Bruce Pavitt se svým malým seattleským vydavatelstvím právě na vlastní kůži zažívali americký sen: ještě rok předtím přes veškeré renomé a status kultu, jenž si dokázali za tři roky vydobýt, neměli na nájem kanceláře, natož na vyplácení kapel. Pokud se některé desky prodalo víc, než potřebovali na pokrytí nákladů, hned vrazili „zisky“ do vydání nového singlu, popř. alba kapely z okolí. A nejen z okolí... Ale k tomu se ještě dostaneme. Na udržení v byznysu to ovšem nebylo. Zvlášť, když většina kapel se svých finančních podílů skutečně dožadovala. Zběhli Soundgarden, u Mudhoney to byla jen otázka času a Nirvanu zadržet nešlo. Tu po slibném debutu Bleach museli pustit pod křídla miliardáře Davida Geffena. A v tom bylo jejich štěstí: přestup podepsali za výhodných podmínek. Geffen byl takový grand, že kývnul, aby měl Sub Pop ze všech budoucích nahrávek Nirvany slušná procenta.

Jak to souvisí s The Afghan Whigs? Velice úzce. Je jaro 1992, Nirvana je už půl roku s albem Nevermind největší hudební senzací světa a Sub Pop se z kůlničky dvou zkrachovalců stal líhní mesiášů. A o kterou z kapel se Poneman s Pavittem otřou, ta má nejmíň na rok vystaráno. Čím byl kdysi New York, je teď subpopový, nově grungerockový Seattle: hlavní město hudebního světa. Sub Pop totiž primárně a logicky mapoval hlavně místní scénu, k níž se brzy počítá celý severozápad USA, krom Seattlu a celého státu Washington také Oregon (zejména vysokoškolský Portland) a kanadský Vancouver. A Jonathan Poneman teď na MTV v dokumentu o své firmě říká „one of the greatest bands on Earth!“ o The Afghan Whigs.

Jenže The Afghan Whigs nejsou ani ze Seattlu, ani ze severozápadu. A neznějí jako nikdo z revoluční scény, která za svůj hlavní inspirační zdroj označuje triumvirát tří černých „B“ – Big Black, Black Flag a Black Sabbath. The Afghan Whigs jsou „grunge“ jen vzdáleně – jenom proto, že mají dvě elektrické kytary a právě vydali u Sub Popu druhé album. Jinak jsou tu svým punk-funk-soulem jako pěst na oko. Tak co to je za binec?! Kde se tu vzali?

Ale kdepak. Přestože jim první nahrávku (singl I Am the Sticks) Sub Pop vydal už na apríla 1989 (to ještě v Československu budoucí prezident Václav Havel seděl za katrem a Afghánistán, když jsme u toho, neokupovaly jednotky NATO, ale už neexistujícího Sovětského svazu), není mýtus, že The Afghan Whigs byli první neseverozápadní akvizicí na Sub Popu, pravdivý. Singly už vyšly naprosto neznámým Flaming Lips z Oklahomy či losangeleskému Heliosu Creedovi z kultovních Chrome, svá alba tu vydali francouzští Les Thugs, australští Cosmic Psychos a britští Thee Hypnotics.

The Afghan Whigs jsou doma v Cincinnati v Ohiu, které celá intelektuální Amerika považuje za východní bránu do buranského Středozápadu. Je to stát, jenž je v Kalifornii nebo na druhé straně v New Yorku jedním z nejvděčnějších terčů pro posměšky nejrůznějšího druhu, podobně jako pro Pražáky Brno. Ale jako Brno dalo světu Kunderu a Zetor, i Ohio má pěknou řádku osobností: z herců to byli Clark Gable, Paul Newman, Martin Sheen, potom Dean Martin, a to už jsme vlastně v hudbě – Doris Day, Screaming Jay Hawkins, Ohio Players, Pere Ubu, Chrissie Hynde (The Pretenders), Devo, John Scofield, Trent Reznor a Nine Inch Nails, Marilyn Manson, narodil se tu Dave Grohl a z poslední doby The Black Keys či The National (ti se podobně jako The Afghan Whigs dali dohromady v Cincinnati). Ve městě Cleveland sídlí Rock’n’Roll Hall of Fame; to proto, že kdysi právě v Clevelandu a nikde jinde začal poprvé na vlnách Radia WJW vysílat DJ Alan Freed své relace s novou černošskou hudbou rhythm’n’blues a významně tak přispěl k bourání rasové segregace v USA. Jeho tradiční pobídka k tanci v podobě zvolání „Rock and roll!“ dala nové hudbě definitivní jméno. (Ze studijních důvodů doporučuji film V zajetí rytmu, 1978.)

Abychom však neodbočovali do historie až příliš, ve státě Ohio (v Toledu) se narodil také – a jsme doma – Jonathan Poneman. Ani Bruce Pavitt nepocházel ze Seattlu (nýbrž ze Chicaga), ale byl to právě Poneman, kdo měl v Sub Popu na starosti skauting „přespolních“, pro které byl od ledna 1989 vymyšlen předplatitelský Sub Pop Singles Club, v jehož rámci každého prvního v měsíci vyšel sedmipalec s nějakým novým objevem. Pro udržení pozornosti se sice musel alespoň třikrát do roka objevit někdo známý, ale pro základní záměr to byla ideální strategie – abonent dopředu zacvaká a následně otestuje nahrávku případného nového koně.

• Jestli jste někdy podstoupili dobrodružství nechat si posílat demosnímky, určitě víte, jaký to má vývoj. Dychtivost, s jakou otevíráte první obálku s kazetou (pro mladší ročníky s CD-R; případně email s download linkem), zklamání, že je to sračka (nebo nadšení – když máte neuvěřitelnou kliku), odhodlání k poctivému poslechu a objektivnímu hodnocení každého dalšího demáče, ztráta koncentrace, pak motivace a nakonec (nejčastěji) rezignace... No a představte si, že vám během pár týdnů chodí pošta nejdřív z celého státu, pak z celé Ameriky a nakonec z celého garážového světa. To vaše odhodlání, nemluvě o soustředěnosti, poleví, ať chcete nebo ne, a drtivou většinu musíte vyselektovat už podle vizuálního vjemu. Na víc není čas.

Když se však Ponemanovi na stůl dostala obálka z Ohia, zbystřil. Zaujalo ho jméno kapely (k tomu se taky ještě dostaneme) a nejvíc to, že demo s názvem Big Top Halloween je na vlastní náklady vydaný vinyl, technicky první albová položka v diskografii Afghan Whigs. Vlastní poslech kolekce písní Ponemana neomráčila, ale rozhodl se dát krajánkům šanci. Tušil, že to myslí s kapelou vážně, a tak je pozval ke koncertní prezentaci v rámci pravidelné Sub Pop Night v Seattlu.

„Naživo to byl uragán,“ vzpomíná i Pavitt po letech. „Vůle všem místním to na podiu natřít, ale hlavně to, že na to mají! A taky to, že svým stylem přivážejí svěží vítr. Mudhoney byli originál v tom, že v rachotivém hardcoreu měli pevný bod – blues. Ostatní se pak snažili hrát jako oni, ale na ten pevný bod zapomněli. A pak přijeli odkudsi z východu The Afghan Whigs a nejenže hráli úplně jinak, navíc si z domova krom přirozeného talentu přivezli vlastní hudební myšlení, kořeny, na které hrdě poukazovali! Přesně to jsme hledali!“

• Jak bylo řečeno, The Afghan Whigs se dali dohromady v Cincinnati. Greg Dulli pocházel z nedalekého Hamiltonu z italské katolické rodiny – temperamentu na rozdávání. Odjakživa chtěl být gangsterem nebo rockovou hvězdou, nejlépe obojím, aby snáze balil holky. Nakonec se rozhodl, že bude Fellinim, Coppolou a Scorsesem dohromady (takhle je později v uvedeném pořadí jmenoval i s odkazem na společný italský původ v jednom rozhovoru) a přihlásil se v Cincinnati na katedru filmového umění. Kromě kinematografie byl ale posedlý Beatles, Rolling Stones a britským punkem, hlavně The Clash a The Damned. Kromě nich miloval černošské rhythm’n’blues, soul a funk. Znal všechno z produkce Motownu, žral Raye Charlese, Jamese Browna, Marvina Gaye, The Temptations, Bobbyho Womacka, Dianu Ross a další. V tomhle ohledu mezi svými vrstevníky a v dané době (asi 1985) přiliš kumpánů nenašel, a tak o kapele ani neuvažoval, přestože spolužačky i spolužáky uchvacoval pěveckým talentem. Pak na jednom mimoškolním mejdanu potkal Johna Curleyho – stejně starého fotografa místního deníku Cincinnati Enquirer. Dulliho zaujalo, že Curley (rodák z D.C.) si na party přinesl desky Otise Reddinga, Ala Greena a The Supremes, a rovnou se ho zeptal, jestli na něco nehraje. Prý ano. Na basu...

Na založení kapely, která bude míchat punk s rhythm’n’blues, se dohodli ještě ten večer. Kytaristu Ricka McColluma (fanouška The Police, což bylo plus) a bubeníka Stevea Earlea získal Dulli během pár dní na půdě univerzitního kampusu. A název pro kapelu? V létě 2008, když měl v Praze koncert s The Gutter Twins, Dulli vysvětloval: „Bylo to kolektivní dílo. O Afghánistánu se tehdy psalo v tisku pořád, stejně jako dneska. Tenkrát v souvislosti s ruskou okupací. A jedna naše společná kamarádka (spíš jsme do ní byli všichni zakoukaní) měla afghánskýho chrta a jako pelíšek pro něj pořídila tradiční afghánskej kobereček. Slovo ‚afghánský‘ jsme slyšeli kolem sebe často. Až Rick zmínil pojem Afghan Sikhs, afghánští Sikhové (etnická a náboženská menšina žijící na pomezí Afghánistánu a Pákistánu – pozn. autora). V předešlé debatě o době amerického kolonialismu jsme zas řešili historický pojem Whig (zastánce myšlenky nezávislosti USA, z tehdejších Whigů vzešli dnešní republikáni – pozn. autora), jenž měl dřív zas jinej význam v Anglii. A v tom si Steve vzpomněl, že prej v šedesátých letech existoval málo známej, ale dost hustej gang bikerů, kterej se jmenoval The Afghan Whigs, něco jako proslulej Hell’s Angels – oni většinou měli v názvu nějakej oxymoron –, ale tohle prej byli navíc bílý muslimové, který ostře protestovali proti válce ve Vietnamu. Ať to bylo, jak chce, nám přišel ten název geniální a žádnej jinej význam než malá slovní hříčka v tom nebyl, natož něco politickýho nebo náboženskýho. My jsme beztak všichni v kapele, myslím, byli agnostici.“

Ale zpět ještě jednou do roku 1992. Slovo šéfa Sub Popu v MTV bylo jako slovo boží, a tak se „one of the greatest bands on Earth“ a jejich aktuální album Congregation stává nejlépe prodávaným artiklem labelu, a zároveň mají The Afghan Whigs přes noc na stole několik smluv od různých major labelů. „My jsme Sub Popu vděčni za hodně, ale buďme upřímní. Chci hrát pro třicet lidí nebo pro tři tisíce? Co bude znít věrohodněji?,“ říká rovněž pro MTV v legendárním pořadu 120 Minutes Greg Dulli jen o pár týdnů později. Volba padla na Elektra Records, jeden ze sublabelů Warner Bros. A oficiální nóta směrem k fanouškům? Typicky dulliovská, více než upřímná: „First we signed to Sub Pop to get laid, now we signed to major to get paid,“ neboli „K Sub Popu jsme si šli zapíchat, teď si necháme i zacvakat!“

• Ovšem Dulli míní a showbyznys má v proměnách času jiný názor. Z tzv. subpopových kapel se nadále komerčně daří už jen Nirvaně, Soundgarden a Pearl Jam, trh je víc a víc nakloněn hiphopu, technu a elektronice, z kytarovek je místo jen pro představitele britpopu. Pro srdcerváče s velkou duší (soul) a panoramatickým uměleckým záběrem jako Greg Dulli a jeho The Afghan Whigs je v devadesátých letech prostoru pramálo. Po třech albech u major labelu „one of the greatest bands on Earth“ končí svou existenci prohlášením, že zeměpisné vzdálenosti mezi bydlišti jednotlivých členů jim nedovolují věnovat se kapele naplno.

Škoda, přesto The Afghan Whigs navždy vešli do dějin jako jedna z nejosobitějších rockových kapel. Zejména díky vůdčímu, tvůrčímu a interpretačnímu talentu a jasné vizi svého frontmana Grega Dulliho vnesli do hudby 90. let svůj styl, svůj ksicht a taky ohromný vkus a vysoký umělecký standard. To všechno si Dulli zachoval i s Markem Laneganem v The Gutter Twins a potvrdil letos mistrovským kouskem Dynamite Steps pod hlavičkou The Twilight Singers. Avšak zastínit alba The Afghan Whigs dost dobře nelze. Každé z nich totiž na hvězdné obloze i po soumraku (twilight) svítí jasně. I když každé jinde a každé jinak. A v tom je jejich kouzlo. U málokteré kapely či interpreta je tak obtížné vybrat to nejlepší.

(dokončení zítra)