10 nejsilnějších desek roku 2017

V roce, jakým byl ten poslední, se člověk může snadno cítit zaplaven změtí zdánlivě protichůdných podnětů, bez ladu a skladu zápolících o jeho pozornost. Z televizí, sociálních sítí, publikací, rádií, i přímo z ulic a z úst známých se na nás valí senzační a rozporuplné informace o politice, umění, násilí, každodenním životě, přírodních a sociálních krizích, ve kterém ztěžka hledáme konkrétní význam a vzájemnou souvislost. To platí dvojnásob ve světě hudby, v chaotické aréně zvuků, stylů, názorů a osobností, které každého z nás obklopují a žádají si emocionální reakci. Nestačí hudbu poslouchat, je třeba ji kategorizovat, analyzovat a pochopit, je třeba určit který interpret je lepší a proč je třeba se s hudbou identifikovat. Na každou nahrávku a každý koncert připadají stránky textu a hodiny konverzace, které je popisují a vykládají, a tuhle celoroční hru příznačně uzavírají zpětné souhrny typu „nejlepší alba roku“.

Sám téhle hře propadám s neobvyklým zápalem. Přesto se občas nemohu ubránit dojmu, že všichni míjíme smysl, který se snažíme do detailů rozebrat. Není klíčová pozice hudby v životě každého člověka podmíněná právě její mocí vyjádřit to, co stojí mimo jazyk a pochopení? I takové úvahy mě inspirují v ohlédnutí za deskami, které mě tento rok udeřily nejsilněji. Tyto nahrávky nejsou „lékem na postmodernu“ a klíčovou roli v nich hraje kontext. Ve své emocionální intenzitě přesto zastiňují žánr a připomínají, že současný svět má i přes svou kulturní nejasnost dost místa pro všechny nejhlubší pocity. Výčet není definitivní, nicméně tady je 10 alb z různých konců hudebního spektra, která by pohnula i mrtvolou.

Algiers – The Underside of Power

Atlantští Algiers přitahují pozornost z různých důvodů. Velkou roli hraje jejich stylová základna, „industriální gospel“ nebo „punk soul“ nepatří zrovna mezi ohrané pojmy. Ve Spojených státech se pak ustavičně mluví o „politizaci“ hudby napříč žánry v reakci na loňské prezidentské volby a rostoucí propast mezi „progresivními“ a „reakčními“ proudy americké společnosti. Algiers jsou ale více než originální mísením žánrů nebo osobitým protitrumpovským výkřikem. Kapelu, jejíž jméno připomíná dějiště klíčové anti-koloniální revoluce 20. století, nejlépe vystihuje jejich vlastní výrok, že „přivádějí mrtvý zvuk zpátky k životu“. Jejich druhé album The Underside of Power je rozervané, temné a úderné, nikdy neztrácí dechberoucí bravuru, která posluchači vepisuje každý plamenný refrén do paměti. Výkony členů, kompozice, texty i produkce jsou zpracované v dokonalém souladu a deska hladce přechází z rychlých a chytlavých tracků jako úvodní Walk Like a Panther k podivné atmosféře skladby A Murmur. A Sign nebo obojí spojuje v závěrečném The Cycle / The Spiral. Výsledek je hlubokým potvrzením života na okraji historie, s naléhavostí, která je hmatatelná.

Amenra – Mass VI

Když kalifornští Neurosis proměnili řadou experimentů v 90. letech heavy metal v rituální očistu, sotva tušili, že inspirují vlnu kapel, která se rozšíří po celém světě. Z této vlny vzešla i vlámská kapela Amenra, která si s Neurosis nezadá co do umělecké intenzity. Za posledních 15 let vydala mimo jiné pět desek v sérii Mass, která mapuje lidský vývoj členů a reaguje na jejich životní krize. Poslední z nich vyšla před pěti lety pod labelem samotných Neurosis, Neurot Recordings. Na Mass VI se Amenra podílela se stejným produkčním týmem a dosáhla obdobné údernosti; masivní kytary a ochromující beaty budují pochmurnou atmosféru, kterou se line pronikavý řev frontmana CHVE. Její emocionální hloubku nejlépe demonstruje předposlední track A Solitary Reign, kde čistý zpěv dává prostor melancholickému textu. Album je krokem dopředu pro kapelu i celý žánr, zároveň ale působí dojmem něčeho věčného, jako kdyby bylo starší než výjevy, které Amenra používá jako vizuální doprovod. Takhle zní hudba na pomezí života a smrti, tísně a vytržení.

Arca – Arca

Alejandro Ghersi vyrůstal ve Venezuele, posledních pět let ale působí pod jménem Arca jako producent a DJ v Londýně. Mnozí ho znají pro jeho kolaborace s Kanye Westem nebo Björk, na jejíž nové desce Utopia má klíčový podíl. Svou třetí deskou ale obě hvězdy zastiňuje. Arca je první nahrávka, na které zpívá, a jeho procítěný vokál dodává jeho proměnlivé zvukomalbě nesmírnou emocionální hloubku. Album je na jednu stranu těžké k čemukoliv přirovnat, na druhou stranu z něj čiší povědomé pocity. Od začátku do konce je zcela intimní a mezi Ghersiho neuchopitelnou produkcí a něžně přednesenými, poetickými texty v rodné španělštině roste neuvěřitelný dojem něčeho, co je zároveň měkké i ostré. Tento dojem se posluchače chopí už u úvodní dvojice tracků Piel a Anoche a buď jej nadchne, nebo odradí; ti, kdo vydrží do poslední části, kterou uvádí extatický hit Desafío, najdou v bolesti krásu.

The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Hra o nejbrutálnější a nejodpornější hudební výtvor je v plném proudu už od začátku osmdesátých let. V současnosti je v poli mnoho skvělých hráčů, což loni prokázalo mimo jiné dalších 10 alb noisového gurua Merzbowa, deska Caustic sludgových Primitive Man nebo tříhodinové utrpení Rainbow Mirror z dílny industriálního černokněžníka Prurienta. Když se ale spojí dva šampióni, jakými jsou americké kapely The Body a Full of Hell, a s nimi všechny nejzlejší zvuky ze světů metalu, punku a experimentální elektroniky, výsledkem je další krok za hranice toho, co se ještě dá vydržet. Obě kapely už kolaborovaly na rozervaném One Day You Will Ache Like I Ache, na Ascending a Mountain of Heavy Light ale pracují s širším spektrem bolesti a k celému projektu přistupují z industriálního konce; například tracky Earth is a Cage a Master's Story zní jako EDM z pekla. Pokud patříte mezi hudební masochisty, kteří by se nejradši vrátili v čase a zašli na koncert první inkarnace Swans, nenechte si tuhle hrůzu ujít.

Converge – The Dusk in Us

Jsou kapely, které se nikomu nezodpovídají, kapely s nádhernou uměleckou vizí, kapely, které vynášejí to nejtemnější v lidské mysli na světlo, kapely, které pořád zkoušejí nové věci a pokaždé přijdou s něčím převratným. Converge jsou tohle všechno a víc, což se dá říct o málokteré skupině, která jede nepřetržitě už téměř 30 let a nijak nezpomaluje. The Dusk in Us je dalším skokem vpřed a jednou z jejich nejrozmanitějších desek, kde zároveň každý track roste v kontextu ostatních. Úvodní A Single Tear, na kterém se střetává emocionální nežnost s hybností laviny, titulní The Dusk in Us, který se mění z nostalgické balady v temnou horu vnitřního konfliktu, nebo srdceryvná zpověď Thousands of Miles Between Us patří mezi nejcitlivější věci, které Converge kdy nahráli. Tracky jako Arkhipov Calm, Wildlife a Cannibals je naopak představují v jejich nejdivočejší a nejohnivější podobě. I jejich bezmeznou brutalitu ale podmiňuje jemná rafinovanost, což nejlépe vyjadřuje proměnlivý, explozivní závěr Reptillian. Opakující se řev „devils/ do not need a/ hell/ to exist“ je tematickým shrnutím celého alba, které je vůbec nejlepším od Converge po textové stránce; temná lidskost Bannonovy poezie je stejně intenzivní jako zvukové provedení, a po celé délce je obojí v perfektní souhře.

Forest Swords – Compassion

Liverpoolský producent Matthew Barnes vydal jako Forest Swords své první EP před osmi a první desku Engravings před čtyřmi lety. Post-dubstepovou scenérii britské elektronické hudby zasáhl osobitým stylem, který lze težko popsat jinak než jako „živočisný“. S druhou deskou Compassion se vrací ke skladbám, které zní zároveň prastaře i moderně a zamlžuje hranici mezi syntetickým a organickým. Oproti Engravings, na kterém se každý track točil kolem jednoho úderného motivu a specifického rytmického postupu, zde Barnes klade větší důraz na atmosféru, kterou vytváří skrze táhlé melodie a hluky. Stavebním kamenem jeho umění jsou stále samply, tentokrát ale působí mnohem konzistentněji, díky čemuž je styl Forest Swords přístupnější, i když nijak neztrácí na hloubce. Přes svou ucelenost je tento efekt rozporuplný: zatímco tracky jako Panic stíhá určitá temná zoufalost, Raw Language je téměř jásavě extatický. Posluchač si tak v žádné chvíli není jistý, jestli se s albem noří do temnoty, nebo stoupá do světla.

Idles – Brutalism

Idles se bezpochyby podobají Slaves; obě kapely spojují špínu tradičního anglického punku a postpunku s agresí současného hardcoru. U Idles jde ale tento přístup daleko za provokaci a nostalgii. Jejich debutová deska Brutalism není ohlédnutím do historie punku, ale potvrzením punku jako vitálního stylu, který pokračuje ve svém čtyřicetileté boji proti společenské aroganci s neutuchající vervou. Od temného žalozpěvu za bolest sociálních a pohlavních rozdílů v songu Mother přes energickou reflexi deprese v 1049 Gotho po ironicky hravý track White Privilege, který se ke konci rozpadá v repetetivní řev, z alba čiší neudržitelný pocit zlosti a frustrace, který ho staví mezi nejpůsobivější punkové nahrávky tohoto století. Komu je tento pocit blízký, ten si Idles užije naplno; kdo by se mu raději vyhnul, ten se může alespoň podivit hudbě evokující postpunkový revival, který někdo polil benzínem a zápalil.

Jlin – Black Origami

K intenzivnímu tanci je třeba intenzivní hudby. Tento princip nepodmiňuje pouze moshpity, ale také taneční styl zvaný footwork, který vznikl z chicagského 90´s housu. Taneční bitvy o nejrychlejší nohy doprovází rychlé a složité rytmy, které by neznalec mohl nazvat „math hop“. Do tohoto stylu zasáhla v posledních sedmi letech producentka Jerrilynn „Jlin“ Patton z Indiany. Její první deska Dark Energy z roku 2015 demonstrovala její schopnost zpracovat širokou škálu samplů do spletitých rytmických postupů, na Black Origami ji ale využívá k tvorbě ucelené, neotřelé atmosféry. Album má obrovský rytmický rozsah, který drží posluchače v pohybu od multirytmického úvodního tracku až po epileptický beat 1%. Jeho základem je ale síť samplů, která spojuje zdánlivě nekompatibilní světy tradiční africké hudby a digitálního hluku. Ať už se s Jlin pokusíte tančit nebo ji pouze poslechnout, nadlouho vám nevystačí dech.

Mount Eerie – A Crow Looked at Me

Do oblasti hudby, kterou by člověk raději neslyšel, zapadá A Crow Looked at Me ze zcela vyjimečného důvodu. Americký umělec Phil Elverum vydal skrze svůj projekt Mount Eerie za posledních 15 let mnoho zlověstně tichých i srdceryvně jemných písní. Stejný čas strávil po boku své ženy a její smrtí nabrala jeho hudba až příliš hmatatelné bolesti. Nová deska si bere tuto smrt jako jediné téma, které Elverum rozebírá ze všech úhlů a které předává skrze popis řady vzpomínek a dojmů. Hudební kompozice je minimalistická, strukturovaná pouze akustickou kytarou a dává veškerý prostor zpěvu, který kombinuje sklíčené melodie s obsáhlými texty. K vyvolání deprese stačí úvodní singl Real Death, teprve silnějším povahám bude stát za to vyslechnout celé album a poznat, jak bezprotředně lze zhudebnit zármutek.

Yellow Eyes – Immersion Trench Reverie

Black metal v této dekádě dovršil svůj výstup z undergroundové izolace a otevřel se světu, mimo jiné skrze úspěch kalifornských Deafheaven. Jen tento rok jej Ghost Bath přetváří v umělecký pop, Heaven in Her Arms v emo a Archivist v epickou vesmírnou poezii, vše v luxusním provedení. O to větší obdiv si zaslouží hudebníci, kteří se drží temné nenávisti svých předchůdců, ale konkurují výše zmíněným kapelám co do hloubky atmosféry. Z takových řad vystupují Yellow Eyes z New Yorku, jejichž čtvrtá deska Immersion Trench Reverie je mistrným dílem uhrančivosti. Od prvního riffu Old Alpine Pang se jejich ostré kytary zařezávají do duše a jako jediná úleva od neúnavné jízdy slouží nahrávky zvuků sibiřského venkova, po kterém kytaristé Will a Sam Skarstadovi cestovali. Jejich melodie jsou znepokojivé a vždy na hraně disonance, postupně ale odhalují temnou krásu podtrženou introspektivními texty. Výsledkem je deska, která nepotřebuje rozmanitost k tomu, aby udržela posluchače na jehlách.

BONUS: Nejsilnější domácí deska
Lionel Dixit – Zvukem I̶I̶I̶

Jestli české hudbě něco chybí, pak je to vlastní směr. I její nejcharizmatější osobnosti mohou působit dojmem imitátorů, kteří se touží vyrovnat svým zahraničním idolům, a její nejživější scény jako slabý odvar svých historických zdrojů. Čas od času se ale objevují skupiny, které se nesnaží ničemu přiblížit a nikomu zalíbit a pro které hudba začíná a končí osobním prožitkem. Pardubičtí Lionel Dixit tenhle princip ztělesňují. Jejich první studiová deska Zvukem I̶I̶I̶ je nebývalým úkazem v našem prostředí; 10 tracků elektronického šílenství, každý z nich s vlastním charakterem, ke kterému se těžko hledá přirovnání. Album otevírá spojení tibetského hrdelního zpěvu a volných perkusí, následuje brutální breakbeat, roztoužené syntetické balady i meditativní kompozice nalezených zvuků a uzavírá absolutní noiseový rozklad. Duo experimentátorů Martin Šafář a Václav Hovorka si co do invence a intenzity na domácí půdě nezadá s nikým, vyjma snad zavedené a osobité emo scény, která tenhle rok zabodovala třeba debutovým double-EP pražské kapely Nicota nebo jedinečným splitem Pacino a Rutka Laskier na Stoned to Death Records.