Adam Zámečník | Články / Recenze | 25.07.2016
Hype je dnes synonymem Radiohead. Přestože okolo vydání už deváté desky Radiohead opět vypukla mediální senzace, překvapení můžeme nalézt spíše nežli v internetovém bzukotu, v hudbě samotné. Vzhledem k reputaci skupiny byly sonické změny samozřejmostí, nikdo ale asi nečekal až zarážející návrat k tradičnější formě.
Kryptický šum předešlé desky The King of Limbs je minulostí. Tytam jsou lomené beaty a touha po všemožných experimentech s elektronikou, nyní je hlavním nástrojem hlas Thoma Yorkea. Na tklivý pláč se následně nabalují ostatní nástroje – prim v gradaci jednotlivých písní hrají orchestrální aranžmá a sbory, což ve výsledku přineslo jednu z nejpřístupnějších a nejlíbivějších desek Radiohead. Ačkoli se zde Yorke opět vyzpívává ze svých existenciálních chmur – i cesta vlakem v Glass Eyes v něm probouzí Sartrea –, v kontextu celé desky je zpěv nejdříve hudebním nástrojem a až poté lyrickým prostředkem. S tím se pojí důležitá role Jonnyho Greenwooda, který tu využívá zkušenosti ze soundtrackové tvorby a dodává albu punc virtuozity klasického skladatele, jedna bohatá vrstva následuje druhou.
Vícevrstevnatost je na desce klíčová, což je zjevné z druhého singlu Daydreaming. Jednoduchá, zamlžená linka na piano tvoří základní element, na který vše ostatní navazuje. Jednotlivé nástroje a Yorkeův hlas tady v tandemu budují jímavou atmosféru a v průběhu šesti minut pomalu gradují. Z limba Daydreaming posluchače vytrhnou až sborové sirény v refrénu Decks Dark, jež končí stejně náhle, jako začínají. V podobně pozvolném tempu plyne i zbytek nahrávky. S touto skutečností se může pojit i jedna z možných výtek k této desce - posluchač se do ní musí dostat. I když jednotlivé písně zprvu možná nezaujmou, s každým dalším poslechem se objevují působivé nuance, ať už to jsou důrazné klávesy a švitořivé smyčce v The Numbers, letmý nádech bossa novy v Present Tense nebo ostré, až nelibé housle v Burn the Witch – vše je na svém místě.
Úspěch a reputace Radiohead pochází z jejich neoblomnosti experimentovat. Po lehce zatuchlém albu The King of Limbs, které občas připomínalo sólovou tvorbu Thoma Yorkea, je A Moon Shaped Pool závanem invence. Nejedná se o nečekanou změnu, nýbrž o přirozené vyvrcholení více než dvacetileté kariéry. A umístění oblíbené True Love Waits je tak pomyslnou tečkou na konci jednoho období Radiohead. Doufejme, že ne navždy.
Radiohead - A Moon Shaped Pool (XL Recordings, 2016)
www.amoonshapedpool.com
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?