Jakub Béreš | Články / Reporty | 26.03.2018
Jen málokterá loňská elektronická nahrávka na sebe upoutala tolik pozornosti jako eponym belfastského dua Bicep. Jejich mix power housu, dunivého techna, psychedelických melodií a devadesátkové ravevové nostalgie vyšvihl producentskou dvojici do první ligy, která nemá problém vyprodat Roxy ani „pouze“ s dj setem.
Přestože bylo jasné, že nepůjde o představení debutu, dalo se litovat toho, že do dvouhodinového programu neprosáklo více nových skladeb než melodická Rain a hitovka Glue na závěr. Dvojici Andy Ferguson a Matt McBriar se na druhou stranu rozvázaly ruce, a tak mohli představit svůj hudební vkus, který už deset let sdílí na svém blogu Feel My Bicep, kde mimo oblíbené tracky ostatních producentů sdílejí i ochutnávky z vlastní tvorby se symbolem tří roztočených bicepsů.
Ty se vznášely i po stěnách klubu. Rotující svalnaté ruce, do kterých byly promítány výjevy posilujících lidí, pak střídaly abstraktnější obrazce doprovázející rozvleklejší zasněné kousky. Zlom přišel s chytlavou Rain, která rozdělila vystoupení na dvě stejně dlouhé části. V té první selekce tracků neměla specifický rukopis producentského dua, v té druhé se přidaly ozvuky devadesátkového junglu a ostrovních klubů.
Éterické a orientální vokály střídaly pokřivené beaty a hutný house. Publikum sice tančilo na všechno, největší radost ale mělo, když došlo na střípky starších tracků z dílny Bicep jako pozitivní Poly Pinapple či chladnější Icebowl. Ta na chvíli utlumila dav před další vlnou silového housu, během něhož se rozsvítil celý sál. Bicep svůj opožděný příchod ale vynahradili další půlhodinkou, zakončenou očekávaným hitem Glue. Ten už příliš nemixovali a jenom ho nechali dohrát během zdravení fanoušků. Dlouhý radostný jásot a spokojené výkřiky dokazovaly, že jejich skvělý dj set sedl do páteční Roxy víc než živé vystoupení.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.