Blastbeaty, vegeburgery a ideologie (Fluff 2018)

Rok se s rokem schází a přes Rokycany opět proudí černooděnci ze všech světových stran. Crusties ze Švédska, straight edge kids z Itálie, hipsteři z Británie a další těžko zařaditelné skupiny míří na místní letiště na „hardcorový tábor“. Za subverzivní politické projevy, veganský fastfood a pestrý lineup hlučných kapel rádi zaplatí, i když o dvě stovky více než loni. Pro mě třetí ročník po sobě na festivalu, který pamatuje přelom tisíciletí.

Čtvrteční warm-up je tradičně zadarmo. A singapurští Yumi ihned připomínají, jak skvělý výběr screama Fluff nabízí. Tiché zádumčivé melodie přerůstají v emotivní exploze, napětí mezi chaotickým hlukem a naprostou jemností zasáhne každého. Další den to potvrdí Chorvati Mališa Bahat a Němci ZilpZalp, kteří jsou teprve ráno ohlášení na open stage, co do intenzity si ale nezadají s velkými jmény. A den poté zase domácí špička Rutka Laskier, kteří se vrací potřetí v řadě a sklízí pokaždé větší ohlas; tentokrát představují čerstvé album Protiklady. Do stejné míry se tu nabaží i příznivci grindcoru nebo drtivého beatdownu. A koho omrzí řezba do kytar, toho ukojí, obzvlášť po nocích, Psychtent, kde je vstup zdarma a který nabízí široké žánrové spektrum, ať už jsou to elektronické projekty nebo experimentální kapely. Hned ve čtvrtek to ukazuje třeba Angel Epilepsia z Bratislavy, jehož ambientní DJ set, doprovozený temnou performance umělecké skupiny Geng Beng, je více než uhran(i)čivý.

I hlavní stage ale může zavést nečekanými směry. Produkce tří pátečních headlinerů – arkansaských Listener, nizozemských Swain a rakousko-anglických Morrow – představuje hardcore třikrát jinak. Zatímco Listener budují každou skladbu okolo mluveného slova a poezie frontmana Dana Smithe, Swain sází na takřka taneční melodie a Morrow dobarvují hustou atmosféru houslemi, které podrývají brutální crust melancholickými tóny. Morrow, to je další projekt Angličana Alexe CF, původního zpěváka legendárních Fall of Efrafa, jejichž vliv (kombinace zběsilého punku s epickým metalem a vášnivým emocorem) prochází celým lineupem. Kytaru drží jeho častý spoluhráč Gerfried Ambrosch, který vystoupí znovu v sobotu. Tentokrát v Infoshop Tentu, což je další tvář festivalu: semináře přes den a akustická představení na noc. Ambrosch představuje svou knihu Poezie punku, která se dívá z literárně kritického hlediska na texty písňových skladeb, rovněž vypráví o punkové kultuře a její historii, o cestě od Sex Pistols k Fall of Efrafa; mluví taky o Fluffu jako takovém.

Kudy vede tahle cesta? K punkové globalizaci. Na Fluffu vystupují kapely z desítek zemí světa a prezentují škálu stylů od optimistického emo punku milánských the Smudjas až po minimalistický francouzský doom metal v podání Monarch, kteří servírují nezměrné hlubiny beznaděje. Účesy punx se pohybují od vyholené hlavy po dready po pás. Všechny ale spojuje to, co Ambrosch nazývá punkovou „ideologií“: touha jít proti proudu, odmítnout dominantní společenské hodnoty, postavit na pocitu odlišnosti základ nové identity. Což zní i z letošního motta „Social racial gender justice now!“; odpor proti vnímanému útlaku, vyjádřený vším od veganské kuchyně po semináře o anarcho-komunistickém odboji. A i když se s Ambroschem po přednášce shodujeme, že současné tendence degradovat politiku identit na překřikování se o to, která skupina je nejvíce utlačovaná a která nejvíce zvýhodněná, nejde moc dobře dohromady s individuálním kritickým myšlením, které je punku vlastní... kulturní prostor, který „toleruje cokoliv kromě netolerance“ má rozhodně něco do sebe.

Punková ideologie není pouze politická, sjednocuje politické a osobní. Sobotní headlineři Majority Rule, kteří vznikli v roce 1996 ve Virginii a jejichž koncert je pro mě vrcholem, tohle vystihují příznačně. Nejdříve posluchač vnímá hlavně pomalé, pochmurné části, proložené ostrými tóny, tísnivé rytmy se střídají se zběsilými. Tenhle rukopis doplněn texty představuje cestu skrze bolest, vystoupení z řady, tíhu nespokojenosti nutící hledat svou vlastní pravdu. Taková cesta individuálního a kolektivního úsilí je pro mě osobně nepostradatelná. Nadcházejícího dne tak ocením další workshop, tentokrát vedený Gregem Bennickem z Trial a terapeutkou Emily Joy, kteří připomínají, že extrémní hudba často vyjadřuje pocit izolace, a komunity, které se kolem ní tvoří, musí proto obzvlášť pečovat o duševní zdraví jedince. Dnešní téma je rozpoznání psychických obtíží a opora v depresi, a troufám si tvrdit, že Fluff sám o sobě může sloužit jako terapeutický zážitek. Jeho účastníky spojuje i snaha o neustálé sebezlepšování, pěstování vědomí toho, že o všechny nejlepší věci v životě je třeba bojovat.

Tohle téma podtrhává i koncert nedělního headlinera, kalifornských Loma Prieta, jejichž srdcervoucí řev v sobě snoubí utrpení i krásu, má katarzní charakter. Kapela tu vystupuje potřetí od roku 2012 a ani čtvrthodinový technický zádrhel uprostřed setu jí nezabrání rozhýbat celý areál. Ve stejném duchu se nese i poslední vystoupení, indie rock s blast beaty a jekotem v podání švédských Kid, Feral. Jejich frontman moshujícímu davu nadšeně přiznává, že tohle je zdaleka nejlepší koncert, který jeho neznámá kapela kdy hrála, a apeluje na nás, ať nikdy nepřestaneme usilovat, ať se vždy překonáváme a jsme svému okolí příkladem. A když tu noc stojím téměř sám u zavřeného Psychtentu, kde skrytá za bariérou s notným nasazením jamuje neohlášená kapela, zatímco zbytek lidí už odjel, padl vyčerpáním nebo trsá na afterparty na pozapomenuté popové hity, vím jasně, proč jsem si na tohle všechno zase udělal čas.