Bombino: The Black Keys jsem vůbec neznal

Nekonečné kočování po světě přivádí kytaristu Omara Moctara prvně také do Prahy. Rodáka z Nigeru už dlouhá léta nikdo neosloví jinak než Bombino, v Paláci Akropolis představí svoji stále čerstvou kolekci Nomad, která vznikala v Nashville v produkci Dana Auerbacha z The Black Keys. Bombino zastupuje nejmladší generaci pouštního blues, podobně jako skupina Tamikrest, která na stejném místě vystoupila letošní rok v květnu. Spojuje je jednak hluboká úcta k pionýrům žánru (např. Ali Farka Touré nebo dnes již opravdu hvězdní Tinariwen), ale zároveň vášnivá touha hrát trochu jinak, dostat do teskných řezavých tónů jiný, mladší zvuk. Bombino do své hudby naplno pouští rock’n’rollový oheň a jeho koncerty jsou divokou smrští energických riffů vířících v cyklických tanečních variacích. Nové album Nomad představuje jeho skladby v trochu jiné podobě, v širší instrumentaci a mohutném rockovém zvuku. Tedy v podobném rámci, který Dan Auerbach dodal Dr. Johnovi na loňské nahrávce Locked Down. Bombino se svojí skupinou vystoupí ve čtvrtek 5. září v pražském Paláci Akropolis.

Říká se, že ses učil hrát na kytaru studiem videoklipů Jimiho Hendrixe a Marka Knopflera, to jsou výrazně odlišné osobnosti a jejich hra zrovna tak. Proč tito dva?
Tyhle dva jsem často vídal v televizi v Alžíru, když jsem tam pobýval jako uprchlík. Rozhodně to ale nebylo tak, že bych si z mnoha dalších kytaristů vybral právě je, byla to spíš jediná možnost. Nikoho jiného jsem sledovat nemohl, právě jejich klipy vysílali často. Naštěstí pro mě to byli vynikající kytaristé a oba mě velmi inspirovali. Od Jimiho jsem se naučil používat emoce a potlačovat vlastní já v hudbě, Mark Knopfler mě zase naučil, jaká síla může plynout z preciznosti, co za sílu se dá přenést do jednoho každého tónu.

Proč je pouštní blues tak úspěšné na současné hudební scéně? Tinariwen, Tamikrest a nebo tvoje hudba slaví slušné úspěchy, hrajete ve velkých sálech. Co může hudba Tuaregů dát třeba lidem z USA nebo Anglie?
Myslím, že úspěch přišel, protože naše hudba může velmi univerzálně potěšit, bez ohledu na to, jestli jí někdo rozumí nebo ví, odkud pochází. Každý na světě ji může poslouchat a ocenit ji. V pouštním blues najdeme mnoho spojení s rockem nebo blues, je poměrně jednoduché a čitelné téměř pro každého.

Jak se spolupracovalo s Danem Auerbachem? Znal jsi vůbec The Black Keys předtím, než jste spolu začali připravovat album Nomad?
Dokud jsme se nesetkali prvně ve studiu, tak jsem o nich nevěděl vůbec nic. Celé nahrávání vzniklo na základě jeho pozvání, seznámili jsme se až tam.

Podle videoklipu Amazane Tiliade to vypadá, že jste si ve studiu užili spoustu legrace. Nebylo limitující, že nemluvíš anglicky?
Celé nahrávání bylo nádhernou zkušeností a jak říkáš, bavili jsme se opravdu každý den. Pro mě zase tolik neznamená, že nemluvíme stejnou řečí. Neměli jsem vůbec žádný problém v komunikaci, při hraní toho zase není tolik potřeba, pár jednoduchých gest stačí. Samozřejmě byl po celou dobu nahrávání ve studiu můj manažer, který nám mohl kdykoliv překládat. (Právě on také pomáhal s překladem rozhovoru, pozn. red.)

Album Nomad se díky použití steel kytary, kláves a vlastně celkovému zvuku odlišuje od živých vystoupení. Upravovali jste koncertní sestavu tak, abyste se co nejvíce přiblížili zvuku desky?
Ne ne, rozhodně ne. Svojí kapelu jsem postavil takto, protože jsem chtěl hrát ty nejlepší možné koncerty. Nesnažím se přiblížit zvuku alba, ale na pódiu odehrát to nejlepší.

Na nové desce se objevují i některé starší skladby, ovšem v zásadně odlišné podobě. Proč jste je nahráli znovu?
Pro mě byla už jenom možnost nahrávat v takhle velkém studiu a s takovýmto úžasným producentem vzrušující a zajímavá. Vždycky jsem chtěl nahrát tyhle písně v pořádném rock’n’rollovém stylu a teď se pro to konečně naskytla ta správná příležitost. Proto se na desce objevují písně, které už jsem nahrál dříve.

Takže Nomad má působit jako uvedení jména Bombino na globální hudební trh?
Určitě. Pro mnoho lidí bude Nomad prvním albem, které ode mě uslyší, první příležitostí k seznámení. Vlastně i proto jsem neměl vůbec žádné obavy znovu použít některé songy, které jsou třeba v Nigeru dobře známé.

Deska vyšla u respektovaného labelu Nonesuch, kde ses dostal do skvělé společnosti - namátkou Kronos Quartet, Björk nebo Ry Cooder., co jméno, to legenda. Cítíš velkou změnu oproti působení u labelu Cumbancha, kde vyšla minulá Agadez?
Pravda je, že jde o velkou firmu s mnoha zdroji, ale vlastně takový rozdíl to není. Byl jsem spokojený u Cumbancha a teď jsem šťastný u Nonesuch. Label Cumbancha je navíc stále zapojen do mé kariéry, a to je pro mě důležité.

Viděl jsem tvůj koncert loni na festivalu Primavera Sound v Barceloně, což je Mekka pro fanoušky alternativního rocku nebo alternativní hudby vůbec. Viděls tam nějaký zajímavý koncert? Vídáváš nějaké koncerty, když hraješ na festivalech?
Někdy se jdu podívat, ale musím přiznat, že většinou jsme dost unaveni, cestujeme od města k městu nebo od státu ke státu a jediné, co chceme, je jít do hotelu a trochu se vyspat, protože musíme odjet v pět ráno a celý den cestovat. Není to úplně jednoduchý život. Ale když je čas a energie, rád sleduji další kapely.

Proto jsi album nazval Nomad? Titul je jistě poctou tvému národu, ale přeneseně bychom ho mohli použít i na rockové umělce a skupiny. Strávil jsi v mládí mnoho času na útěku, mimo domov; teď ti rodina taky musí chybět, když objíždíš celý svět...
Přesně. Teď si připadám jako globální nomád. A musím říct, že tohle cestování je mnohem horší než to, které jsem zažil dříve. Tehdejší podmínky mi nedávaly jinou volbu, cestovat jsem musel. Nyní můžu volit podle svého a já si vybral tenhle život, protože je to důležité a podstatné pro mou rodinu a pro moje lidi vůbec. Takže obětuji svoje tělo, abych podpořil lidi, které mám rád.

Tvoje texty jsou vysoce angažované, cílí na mladou generaci. Kytara je pro Tuaregy podobný symbol, jakým byla (a možná stále je) pro mladou generaci v Evropě i Americe již od padesátých let. Je možné s elektrickou kytarou v ruce změnit svět?
Ano, pořád je možné změnit svět prostřednictvím hudby, případně nějakého jiného druhu umění. Umění totiž inspiruje lidi v jejich srdcích a ta určují a ovlivňují jejich činy. Možnost dotknout se nějakého srdce znamená možnost ovlivnit tento svět...