Anna Mašátová | Články / Reporty | 08.09.2013
Legendární malijský hudební Festival au désert musel být letos z důvodu nejisté politické situace zrušen, v Čechách se však během roku vystřídalo hned několik hudebních zástupců lidu Kel Tamasheq. Po omladině Tamikrest a harcovnících Terakaft převzal pomyslnou štafetu Bombino. Dá se říct do třetice všeho dobrého, neboť jeho o poznání rockovější přístup vzbuzuje nadšení po celém světě, návštěvníky pražského Paláce Akropolis nevyjímaje.
Kytarista Omara „Bombino“ Moctar se sice narodil před třiatřiceti lety v Nigeru, patří však ke kmenu Tuaregů. Ve velké rodině čítající sedmnáct bratrů a sester se chlapec musel umět prosadit. Odmítl chodit do školy a aby unikl otcovu naléhání, začal žít se svou babičkou. V matriarchální kultuře vcelku běžná věc, stará žena měla na Omaru dobrý vliv. Vrátil se do školy, období sucha však nomády donutilo k migraci a později i k dlouho trvajícím bojům o svá práva. V táborech začal Bombino poslouchat tuaregské písně stylu „ishoumar“. Slovo pocházející z francouzského „chomeur“, tedy „nezaměstnaný“, se brzy stalo synonymem pro bojující rebely. Když začaly nepokoje, dvanáctiletý Omara uprchl s rodinou do Alžíru, kde se dostal ke kytaře. Otci se myšlenka muzikanta v rodině nezamlouvala, a tak Bombino natruc odešel do Libye, kde s přáteli propadl Hendrixovi, Knopflerovi i Dire Straits. Začal více hrát, často při hlídání stád na pastvě. Brzy se stal vyhledávaným kytaristou a vydal první album Agamgam. Roku 2008 už byl lokální hvězdou a vystupoval s kapelou Tidawt. Díky pomoci neziskové organizace odcestoval do Kalifornie, kde nahrál bluesovou verzi písně Hey Negrita od Rolling Stones pro projekt Stone's World: The Rolling Stones Project volume 2. Bombino se toho roku stal také průvodcem Angeliny Jolie po Nigeru a měl jedinečnou možnost představit svou kulturu a obtíže Tuaregů. První mezinárodní album Agadez vyšlo roku 2011 a ihned následovalo úspěšné světové turné, na kterém předskakoval jak nejslavnější tuaregské kapele Tinariwen, tak třeba Steviemu Wonderovi či JuJu.
Letos přijel do Paláce Akropolis představit nejnovější nahrávku Nomad, která vznikala v Nashvillu pod producentským dohledem Dana Auerbacha z The Black Keys. Chvíli po osmé přivítal Moctara a jeho band hlasitý aplaus. Stačilo jen hrábnout do strun a publikum se začalo jako na povel vlnit. Bombinovy písně jsou sice vystavěné na tradičních tuaregských rytmech, vliv velkých amerických kytaristů je však znát a pod povrchem bublá jak rock, tak blues. Stejně jako jeho pouštní hudební souputníci zpívá o svém lidu, svobodě, těžkostech života bez domova i kráse tuaregských dívek. I když z hlediště několikrát zalétla k pódiu pochvalná slova, Moctar dostál své přezdívce. Bombino je totiž variací na italské slovo „bambino“ a právě s dětskou nesmělostí klopil kytarista oči nebo šeptal poděkování. Klimatizace se pro ten večer moc nepředřela, hedvábné hábity a šátky jen těžko ukrývaly potůčky potu kanoucí z hudebníků.
Jakožto samouk má Bombino jedinečný styl hraní. Štíhlými prsty vybrnkává melodie s nesmírnou lehkostí, přejíždí po hmatníku nahoru a dolů, jako by hladil milenku, navíc se po celou dobu nepřestává usmívat. Radost z hraní byla více než zřejmá. Oproti albu to bylo monotónnější, někdy se až zdálo, že píseň nemá začátek ani konec. Melodie mnohdy sklouzávala k houpavějšímu reggae, rytmus udával důrazný bubeník, který často nepatrně zrychloval a dostával příchozí do mírného tranzu. Vynikající, hodinu a čtvrt dlouhý koncert zakončil dlouhý přídavek. Celá kapela se pak přesunula do předsálí, kde strávila notnou chvíli podepisováním všeho možného.
Turné, které započal Bombino letos v květnu, pokračuje až do prosince. Vyvrcholením bude vystoupení v newyorské Carnegie Hall, Moctarovým snem je ale zahrát si s Carlosem Santanou. Kdo ví, možná si brzy pustíme novinku dvou výjimečných kytaristů na youtube.
Bombino (ng)
5. 9. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.