Co se ti v noci zdálo? (Mess Esque)

O australském instrumentálním triu Dirty Three nebylo v poslední době příliš slyšet, po albu Toward the Low Sun z roku 2012 se každý ze zúčastněných vydal vlastní cestou. Warren Ellis se sice spřáhl s Nickem Cavem a jeho The Bad Seeds už v devadesátých letech minulého století, ale postupně se z rozevlátého houslisty v pozadí stal rovnocenným parťákem a dnes se s Cavem bez domovské skupiny v podstatě obejdou. Bubeník Jim White v uplynulé desetiletce doprovázel krétského loutnistu a zpěváka Giorgose Xylourise a aktuálně působí v novém australském all-star triu Springtime, které své debutové album vydává v těchto dnech. Poslední z trojice špinavců, kytarista Mick Turner, paralelně s působením v Dirty Three vydal čtyři sólovky u chicagského vydavatelství Drag City, kde také hostoval na několika albech kolegů z tohoto labelu. Ačkoliv nakonec muziku upozadil před malířstvím, přídomek „kytarista z Dirty Three“ mu v životopise zůstal jako referenční bod, který slouží jako skvělý prostředek k navázání případné spolupráce.

Když se Turner rozhodl natočit další sólovku – poslední Don’t Tell the Driver vyšla v roce 2013 – oslovil zpěvačku Helen Franzmannovou, vystupující pod pseudonymem McKisko. Ze společné práce ve studiu nakonec nic nebylo, protože cestování a vzájemné setkávání už bylo v rámci lockdownových opatření zapovězeno. Nahrávali tak každý u sebe, Turner ve svém domácím studiu v Melbourne, Franzmannová v Brisbane. Vokály a instrumentální doprovod si mezi sebou vyměňovali na dálku, cizelovali a vrstvili. Z původního Turnerova záměru hostování Franzmannové v několika vybraných písních se stala plnohodnotná spolupráce a duo Mess Esque bylo na světě. Díru do něho určitě neudělá, to není v povaze samotných písní ani jejich tvůrců, ale minout je by bylo na škodu.

Pět písní dvojice vydala v březnu letošního roku na debutovém albu Dream #12, které vyšlo u Bedroom Suck Records v rámci série Private Eyes, zaměřené výlučně na nahrávky vzniklé v izolaci. Dalších šest skladeb vyšetřili pro druhé, eponymní album. To vyšlo koncem října u Milk! Records, za kterým stojí zpěvačka Courtney Barnett, a do mezinárodní distribuce se album dostává díky Drag City. Mezi vydáním těchto nahrávek stihli pár koncertů, konečně tak došlo i na setkání obou aktérů tváří v tvář.

Franzmannová psala texty a nahrávala vokály v ložnici nebo koupelně ve dvě hodiny po půlnoci. Vedla ji k tomu potřeba eliminovat hluk dopravy rušné silnice, u které bydlí. Vytržena ze spánku hledala inspiraci ve snech, které si po probuzení zapisovala. Tyto křehké nápěvy abstraktních výjevů vetkala do jemného přediva Turnerovy instrumentace, který kromě kytary nahrál i klávesy, basu, bicí nebo dechové nástroje. Podařilo se jim zachytit atmosféru hluboké noci a snové surrealistické krajiny oproštěné od logiky a fyzikálních zákonů.

„When you wake up in the night and you’re feeling all alone, Look up,“ začíná první album písní Big Old Blue. Pohled na noční oblohu Franzmannová následuje v písni Jupiter z druhé desky, v níž opouští svoji ložnici, dům, Brisbane a vydává se vstříc neznámým dálkám nekonečna. Ve Sweetspot, vůbec jedné z prvních písní dvojice, se na soulových vlnách kytary a syntezátoru ponoří do svého podvědomí, kdy se o volné asociace snů opírá i jednoduchý videoklip.

Obě alba Mess Esque vyzývají k bezpečné lucidní procházce po tenké hranici mezi sněním a bděním. Smyslové vnímání je zkreslené, citlivost zjitřená, v nočním tichu stísněného pokoje zní i vlastní hlas jako by přicházel odněkud z dálky. Nic výrazně negraduje, vše plyne v jakémsi bezčasí svým nenuceným tempem, zastřené rozespalým oparem rozpomínání se, jen okolní vibrace se nepatrně mění podle proměnlivých fází měsíce. Nadpozemské písně Mess Esque ukolébávají, tiší, chlácholí, nezřídka uondají. Do rozbřesku zbývá času dost, tak proč si při čekání na něj neudělat pohodlí a útulno. Ideální hudba pro ty, kteří nemají čas snít. Anebo spí příliš tvrdým spánkem.