Petr Baroch | Články / Sloupky/Blogy | 12.10.2014
David Fincher mě naučil milovat film. Každý jeho nový celovečerák pro mě byl událostí zakroužkovanou v kalendáři, červeným fixem podtrženou. Po všech jeho snímcích jsem odcházel s hlavou plnou dojmů a s tím, že se to zase povedlo. Stalo se to u Benjamina Buttona, u Social Network, stalo se to u Mužů, kteří nenávidí ženy a stalo by se to i u Zodiaca a všech starších kousků, kdybych v té době nebyl škvrnětem, co kino ještě nezná. Pravidelně se vracející rozmrzelost nad tím, že jsem nikdy nemohl vidět Sedm přímo na plátně, jsem se pokoušel přebít opětovným placením za Social Network. A zabíralo to. Pusťte mě na to znovu, prosím! Doposud si myslím, že evropské tržby jsem z poloviny udělal já a o druhou půlku se postarala má trpělivá přítelkyně.
Celá Fincherova filmografie mi formovala vkus. Taky tu byli bratři Coenové, Wes Anderson, Jim Jarmusch… ti všichni přišli včas a otočili kormidlem po svém, ale statut „prvního“ už získat nemohli.
A najednou tu byla Zmizelá a já se prvně zadrhnul už u traileru. Do té doby jsem se držel pravidla „od Finchera stačí první teaser“. Víc vidět nechci – zbytkem se nechám roztříštit a znovu poskládat až na těch ošklivých červených sedačkách. Pár střihů, jeden Reznor, vyhráno, jdu kroužkovat. U prvních záběrů Zmizelé jsme najednou klopýtli. Co je to za obsazení? Nebyl poslední Fincherův kus taky detektivní krimi? Kde je velkolepý záběr na nesmyslný detail? Ne… vážně, proč je tam Ben Affleck? Počkat, Neil Patrick Stinson? To se neděje, to se nesmí dít. Affleckovi se ještě ochotně omluvím, nicméně první dojem se nevyvedl. A rovnou vytáhnu karty - Zmizelá mě nakonec o svých kvalitách přesvědčila, ale z obsazení jsem pořád trošku rozpačitý. Na jedné straně vidím Gyllenhaala, Douglase, Penna, Pitta, Freemana, Tildu miluju-tě Swinton a na druhé kokose z How I Met Your Mother. A abych netahal jen příklady z dávné minulosti, i Rooney Mara by si dala kompletní obsazení Gone Girl. Po traileru jsem sám sebe ještě dokázal přesvědčit. Klid, vždyť je to Fincher. Jenže to je právě ono. On to Fincher ve výsledku buď není, anebo je to nějaká jeho nová verze, do které se postupně přerodil. Jako kdyby se Pikachu vyvinul v Raichu, aniž byste si toho všimli. Ale evoluce zpátky neběží. Ještě jednou, ať je jasno - Zmizelá je famózním filmem. Jenže to už najednou není událost.
V celé stopáži najednou není scéna, v níž by mi Fincher velmi zřetelně oznámil: „Teď na všechno zapomeň. Chci ti ukázat, že jsem nejlepší na světě. Zírej." Mám na mysli profláklé veslice ze Social Network, Enyu z Dragon Tattoo Girl a průlet košem... nebo třeba komplet celého Zodiaca. Nic takového nový Fincher neříká a zřejmě ani nechce říct. Gone Girl má překvapivě úchvatného Afflecka, neskutečně neotřelý příběh a obří dávku ironie. Tři zásadní věci, kvůli kterým chci vidět Zmizelou znova, ale špinavá stopa Davida Finchera je k nenalezení. Možná že je v těch častých, ironicky černých pousmání hlavních charakterů. Možná že je přímo uvnitř jejich hlav. Ale pocitu, že pět vteřin úvodních titulků k Sedmičce a jeden Reznorův úder v Social Network byly více, jsem se nezbavil. Najednou je David Fincher králem pro mou mámu a pro všechny, které smetla vlna severských krimi a její následné celosvětové dozvuky. A na tom není vůbec nic špatného, až na to, že se cítím jako v závěrečné scéně Planety opic, kleče na kolenou. „To byla NAŠE planeta!“
Když přijde osoba, kterou milujete, domů s novým účesem, je to úžasné. Prostě je. Ale tohle je trošku jako když se tatáž osoba vrátí s úplně jiným pohledem na svět. A to si alespoň na chvilku musíte sednout a vydechnout. A až tohle udělám, třeba i skrze opětovnou projekci, zjistím, že ho vlastně miluju pořád stejně. Přeju mu těch 90 % na ČSFD a rozhodně mu přeju spoustu vydělaných peněz. Nicméně první dojem zůstává: Davide, kde jsi?
Gone Girl / Zmizelá
režie: David Fincher, 2014
www.gonegirlmovie.com
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.